Za senilní dědky a dav alkoholiků se omlouvám. Nechci se nikoho dotknout, nejsem ani originální. Tenhle citát jsem si zapsal loni na přednáškách z Veřejné správy. Moc mě zaujalo, jak náš vyučující hodnotí zákonodárný sbor České republiky. Vcelku se mu nedivím: z parlamentu často neznáme užitečnější výstupy, než jakých by se dobrala partička opilců v útulné putyce.
Politik: nedůvěryhodný zaměstnanec, který si chce namastit kapsu
Není divu. Stranickou politiku dělají často lidé neschopní čehokoli užitečnějšího. A když už se jim podaří vyšvihnout do sněmovny, drží se svého mandátu jako klíště. Jen jednou za rok sehrají komedii porcování medvěda, aby řadoví voliči mohli mít pocit, že se o ně jejich zákonodárci opravdu starají. Ve skutečnosti jim jde jenom o politikaření, handrkování se o různé nepřímé výhody, nebo rovnou tučné úplatky směřující skrytě na konkrétní konta.
Nic ve zlém. To je daň demokracie, dá se říct. Jsem s tím smířený, i když jako každý občan čas od času nadávám. Jenže, co s tím? Politikům nikde na světě lidé příliš nevěří, i když pravdou je, že u nás jsme hluboko pod hranicí mnohým vyspělých zemí. Bezpochyby je to dáno neschopností českých politiků vytýčit jasné cíle a držet se jich. I když křesťanští demokraté a nově i zelení ve flexibilitě svých zásad asi vynikají nad slunce jasněji, jejich zkušenější bratři modrého ptáka či oranžové růže se rozhodně nenechávají zahanbit.
Před pár lety jsem slyšel jednu dámu pronést zajímavou myšlenku: nestačí nadávat, ale je třeba něco udělat pro změnu. S tím sice souhlasím, ale nikdy by mne nenapadlo zajímat se o politiku jinak, než jako občan-volič: jednou za čas vhodím do urny hlas pro příslušnou stranu, o níž sice vím, že svoje programové plány zahodí, jakmile shrábne hlasy, ale nejvíc odpovídá mému přesvědčení.
Není na čase skoncovat s neefektivním plýtváním? Asi ano, ale jak?
Loterie je spravedlivá
I když myšlenka kolegy bloggera volit losem zprvu vypadala víc než absurdně, z recese jsem se k ní přihlásil. A čím víc jsme o věci diskutovali, tím víc jsem si uvědomoval, že tak nesmyslná není. Ostatně, hezkou ukázku zná historie investování: možná si pamatujete na různé pokusy s portfoliem akcií, kdy jedno vybrali špičkově placení profesionálové a jiné opice či lidé házející šipkami. Překvapivě náhodně zvolené portfolio akcií nepřineslo bláznivý prodělek, ale vcelku slušný výnos.
Navíc je to jen pár dní, co zpravodajství BBC přineslo informaci o zajímavém způsobu tvorby legislativy na Novém Zélandu. O tamních zákonech docela jednoduše může spolurozhodovat docela každý občan. Že je to nesmysl, že takovou práci mohou dělat jenom zákonodárci, soudci a jiní vysoce odborní specialisté? Nesmysl!
A tak se mi nakonec myšlenka podpořit hnutí Vol los! usilující o zavedení přímé demokracie po vzoru antických Athén docela zamlouvá. Jakkoli představa volit zástupce občanů losem může vypadat šíleně, podobně šíleně v minulosti vypadalo cokoli, co dnes vytváří moderní blahobytnou společnost. Navíc když se zamyslím nad navrhovanými změnami, nejsou vlastně zas tak radikální proti stávajícímu stavu: mohly by ale výrazně omezit korupci a vymýtit neschopnost či nezájem ve veřejné správě.
I když idealista už dávno rozhodně nejsem, nevidím důvod, proč myšlenku nepodpořit. Aspoň se uvidí, kolik lidí jenom reptá a kolik má snahu opravdu něco změnit k lepšímu.