Plánoval jsem dneska napsat blog na téma, koho budu volit. Rychetského skvadra rozhodla za mě: nejspíš nikoho, aspoň v říjnu ne, možná později. Pokud se vlády neujme osvícená Rada moudrých.
Řeknu to otevřeně, ať si mě páni soudci klidně žalují: Ústavní soud je podle mě podplacený nebo kope v dresu konkrétních politických zájmů. To, že se zničeho nic objevila na scéně očekávatelná stížnost proti ústavnímu zákonu o zkrácení volebního období je jenom formální záminka, jak překazit volby. Kdyby pány soudce údajná neústavnost ústavního zákona skutečně trápila, mohli a měli rozhodnout daleko dříve.
Stoprocentně souhlasím s prezidentem republiky. Ústavní soud si hraje na samozvané pionýry, revoluční gardy či lidové milice. Vlastně je jedno, za čí zájmy asi kope. Jasné je, že ústava či blaho republiky mu nyní na srdci moc neleží.
Kdo na tom vydělá? Zkrachovalí Zelení? Ti asi už stejně nemají co získat. Lidovci jsou nejvíc podezřelí: inkoust na soudním verdiktu ještě nevyschnul a už se začali shánět po křeslech v nové vládě, který by prý měla vzniknout. Že by šlo o kartelový komplot ODS a ČSSD? Tomu nevěřím, dlouhodobě by se takový krok otočil proti nim.
Přesto jsem rád, že Ústavní soud máme a že smí vynášet tak pochybné verdikty. Kdybychom ho neměli, žili bychom zjevně ještě v době Národní fronty, nebo v podobně strašné budoucnosti. Ačkoli v naší zemi nevládne justice, ale parlament, je správné, že teď politici musí řešit vzniklou situaci. Dá se tušit, že mnohým by nebylo proti srsti nějaké revoluční řešení – kdyby bylo zrovna ve prospěch jejich partaje.
Je ovšem skandální, že soud už nyní předjímá, že volby nebudou, namísto toho, aby udělal všechno pro to, co země potřebuje: totiž ukončení patové situace. Místopředsedkyně soudu Eliška Wagnerová si drze prohlásí, že předčasné volby nebudou, protože chudáčci soudci nestihnou rozhodnout.
Vůbec bych se nedivil, kdyby Paroubkova junta nebo Topolánkovo komando vtrhli do sídla soudců, pár z nich postavili ke zdi a ustavili revoluční tribunál. V zájmu spravedlnosti a ústavnosti, jistěže.
Když jsem před týdnem přemýšlel, o čem bude moje úvaha koho volit, vracela se mi do kola jedna myšlenka. Zoufalost naší politické scény vyplývá z toho, že politici pranic za nic neodpovídají.
Kdyby zemi řídili podle firemního modelu, všechno by bylo daleko lepší. Podnik totiž může mít slabé vedení nebo nedostatek kapitálu, normální vedení firmy se ale vždycky snaží o cestu vpřed, o vyšší zisk, udržení pracovních míst, nalezení nových trhů… Tedy o hodnoty, které jistě plní především peněženky majitelů a top manažerů, ale prospívají všem, kdo se účastníme hry. O co ale jde politikům? Jen a jen hrabat, ber kde ber.
Kdyby ústavním soudcům ležela na srdci ústava a prosperita země, Wágnerová by nikdy neřekla nic tak skandálního. V tomhle mají politici pravdu. Věc je třeba vyřešit rychle, a rychle znamená pracovat do devíti večer nebo o víkendu. Zaměstnaní lidé tak přistupují k urgentním věcem vždycky; možná trochu reptají, nikdy by je ale nenapadlo vymlouvat se, že se něco nestihne, když na tom závisí bytí či nebytí.