A přitom jde o tak málo. Jeden písničkář a jedna politička, toho času i ministryně, dali dohromady kuplet, jímž prostě chtěli říct: "Někomu se nemusí líbit, že sem přijede americký prezident a že by zde měl fungovat obranný radar. My si ale myslíme, že je ohromně fajn, že prezident přijede a chceme ho tu přivítat."
Proč bychom tomu neměli věřit? Proč se hned ozývají kritici, že jde o přihlouplou častušku, neupřímnou, chladně kalkulující propagandistickou akci, že Parkanová je ostuda národa, naprosto neschopná ministryně a jako vlastizrádkyně by měla přijít o krček?
Nevkusné. Nic víc
Přiznám, když jsem poprvé slyšel o nejnovějším kousku Vlasty Parkanové, moje reakce byla podobně přízemní. Nemám černoprdelníky rád a Parkanová je jedna z mála, kteří tuto stranu polidšťují. I když někdy to asi přehání a tentokrát tedy přestřelila. Dokonce uznávám, že jako ministryně asi není dobrá, jako politička ale pro svoji stranu dělá víc než dost. To je přeci její hlavní role. Kdo čeká od ministra, že je skvělý odborník v branži, je dosti naivní, nebo pokrytecký.
Dobrý den prapore je samozřejmě špatný nápad. Jednak je to laciná odrhovačka spíchnutá narychlo. Jednak prostě jaksi neladí, že i když teď "radši však šijem u Sama", pěvecké duo zvolilo socialistický střih prosovětského songu. A konečně, "protokolárně" jaksi není příliš vhodné, když se paní ministryně pasuje do role televizního šaška. Opravdu nejsme v Americe.
Jenže vedle jak ta jedle je Jiří Paroubek nebo jeho originální soudružka Lenka Mazuchová, podle které Parkanová měla "nápad tak originální, že by to nikoho nenapadlo". A vidíte, Mazuchová, napadlo! Stejně jako soudruzi z bratrstva oranžové růže měli v době své vlády spoustu nesmyslných nápadů, nyní holt je řada na jiných. Určitě není pravda, že nazpívání písničky je nedůstojné člena vlády. Haha! Nebo jste zapomněli na zpívajícího premiéra Vladimíra Špidlu?
I politici jsou lidé
Nic lidského mi není cizí, říkají lidé často na svoji obhajobu. Proč lidské vlastnosti odmítají přiznat politikům? Není přeci nic snadnějšího, než je ve volbách nezvolit, ale respektujme také, že jsou to lidé!
Kdo nic nedělá, nic nezkazí, říkával jeden z mých prvních šéfů. Dodnes na jeho hlášku se vděkem vzpomínám. Určitě jsem v životě ledacos pokazil, ale rozhodně více toho udělal dobrého. Jako každý z nás. Kdo se o něco pokouší, musí občas trefit vedle. Nebo to tak vypadá pro nás ostatní.
Gesto Vlasty Parkanové mi přijde víc než propagandisticky účelové jako opravdu lidské. Prostě chtěla udělat prezidentu Georgi Bushovi radost, a chtěla mu ji udělat originálním způsobem. Proč hned mluvit o rektálním alpinismu, jak je v Čechách zvykem, proč hned srovnávat pracovní návštěvu hlavy USA s okupací Československa sovětskými vojsky? Je to přeci demagogie! Lidská mi proto přišla i Obrana ministryně obrany z pera respektovaného bloggera Pavla Klusáka.
Jde o víc aneb Nebuďme věčně pštrosy
Podle měsíc starého průzkumu zveřejněného Hospodářskými novinami 56 procent nás soudí, že bychom se proti možnosti raketového útoku měli chránit. Jednašedesát procent nás ale soudí, že bychom americký radar měli odmítnout.
Vítejte doma! Welcome to Banana´s Republic of Kocourkov. Není to pro nás typické? Chceme se mít dobře, patřit mezi bohaté státy, ale nechceme pro to ani hnout prstem. Postoj chytré horákyně je nám vlastní, když jej ale někdo použije proti nám, hned je oheň na střeše. (Možná si vzpomenete ze školních lavic, jakpak to zvěčnil František Halas? "Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon/Čí ruce ho rozhoupaly/Francie sladká hrdý Albion/a my jsme je milovali…")
Chtít jenom brát a nebýt ochotný dávat je prostě málo. Jsme součástí Evropské unie a Severoatlantické aliance, patříme tedy do rodiny vyspělých zemí a měli bychom se podle toho chovat. To neznamená jednostranně na všechno kývat směrem do Washingtonu "yes, Sir", ale stát si za svým a být spolehlivým partnerem. Sakra, zní to tak ušlechtile, ale je to přece samozřejmé jako máloco.
Jsem pro radar
Mezi Sovětský svazem (Ruskem) a Spojenými státy je navíc jeden podstatný rozdíl. Rudá armáda nám nejdřív přinesla svobodu (1945), aby o třiadvacet let později předvedla, že přátelství a otroctví je pro ni jedno a totéž (1968). Spojené státy nás rovněž osvobodily, ale pokud se nepletu, okupací nám nyní nevyhrožují, jenom nás zdvořile žádají, zda bychom jim nepomohli pro změnu my. A navíc, nejsem politolog, ale nepletu-li se, USA nikdy neporušily slovo výslovně dané komukoli ze svých spojenců: narozdíl od Sovětů, kteří nám (či Maďarům v roce 1956) dokázali bulíkovat leccos, držet slovo ale rozhodně nehodlaly.
Vlastně jsem se už dávno chystal napsat textík ke kauze radaru, ale pořád jsem to odkládal a odkládal… Vděčím Vlastě za to, že jsem se konečně dostal až sem: jsem pro to, aby se u nás radarový systém vybudoval.
Ale přes všechno, co jsem už napsal, nebo právě proto, považuji za rozumné, abychom s Američany tvrdě vyjednávali (základna bude pod našim právním režimem, nesmí ohrožovat zdraví obyvatel, a měla by být součástí obrany NATO) a dokonce po nich nesmlouvavě žádali jasné výhody (otázka víz s radarem samozřejmě výslovně souvisí, ne že ne, jedničko Mirku Topolánku).
A to hlavní: jsem pro radar, ale ať o něm rozhodnou ti, jichž se to týká. Tedy nikoli vláda, která dříve či později půjde od válu, ale občané republiky. Úlohou vlády je udělat maximum pro to, aby lidem vysvětlila, proč je dobré hlasovat pro radar, rozhodnout je ale třeba v referendu. Na takovém požadavku není nic levicového, pravicové vlády snad také respektují vůli voličů?
Strkat hlavu do písku je ostuda. Rozhodnout v referendu proti radaru ale nikoli. Budeme-li se snažit vyjít vstříc, ale rozhodnou-li lidé ne, spojenci to pochopí. A teď už konec srandy, pustíme si klip válcující současné politické hitparády…
Poznámky: Stylová fotografie a la Madonna v úvodu článku je převzata z webu Vlasty Parkanové. * Autor není příznivcem prezidenta George Bushe ani stranického spolku KDU-ČSL.