Reklama
 
Blog | Zdeněk Fekar

Bezdomovec neznamená žebrák

Říká se, že dobré úmysly jsou nejlepší cestou do pekla. Řekl bych, že o většině úctyhodných úmyslů spřádaných mozkovými trusty nejrůznějších neziskovek to platí do slova a do písmene. Není pak divu, že většina řádných pracujících vnímá volání po pomoci těm (méně řádným?) v nouzi za rádobyelegantně převlečenou žebrotu. Jiní pomáhají prostě proto, že se to musí, je to třeba, nosí se to, co by tomu řekli lidi, kdybych nepomohl... Přitom pomoc tam, kde je to třeba, by měla být docela normální a lidská. Oboustranně výhodný byznys.

Pokud jste pobouřeni, zadržte a dočtěte do konce. (Alternativně nabízím malé tlačítko s křížem, které se nachází někde úplně vpravo nahoře vašeho počítače.)

Každý správný text má mít vhodnou strukturu. Úvod, stať a závěr, učili nás ve slohu. Toto tedy budiž ouvertura, který má čtenáře pobavit či pobouřit. Následovat bude cosi vážnějšího a závěr, ten nechám na laskavé úvaze samotného čtenářstva.

"Nejsem žebrák, slušně jsem vás poprosil!"

Kráčím si to jednou před lety uličkou mezi Václavákem a Jungmankou. (Dnes tamtudy kráčím často, neb tam pracuji, tehdy jsem ale ještě netušil, že tudy budu chodit služebně takto často.) Pokud to ve Zlaté stověžaté důvěrně znáte, víte, že se tady povalují bezdomovci, různí tuláci a vůbec "podivní lidé".

Příliš nespěchaje a maje dobrou náladu ze slunného jarního počasí jsem ani příliš nechvátal a užíval si pěkného dne. Najednou se mi do cesty postavil jakýsi chlapík…

"Dobrý den, pane. Neměl byste v kapse nějaký drobák?" zeptal se.

Ale aniž bych ho příliš pozorně poslouchal – jak už to asi bývá, když vás někdo vytrhne na ulici, navíc někdo na první pohled nepříliš vypadající, že byste si s ním chtěli povídat – hned jsem vystartoval do protiútoku řka cosi jako – – –

"Chlape, proč tady žebráš? Proč si nenajdeš nějakou práci?"

Všimněte si, prosím, toho rozdílu. Slušné vykání z jeho strany, odměřené tykání z mé strany. Sypu si popel na hlavu. Však mi také vzápětí je uštědřen tvrdý protiúder.

"Promiňte, pane, ale já tady nežebrám. Slušně jsem vás poprosil, jestli byste mi nepřispěl, a když ne, slušně vám přeju pěkný den. To je všechno!"

Hmm. Ten kluk má pravdu. Proč jsem byl hned tak protivný?

Omlouvat se mu nebudu. Ale proč trochu neprohodit vlídnější slovo?

"Asi ty peníze potřebujete na jízdenku domů, že?" ptám se ještě značně sarkasticky. (Jéje, kolik už lidí po Praze ze mně vytáhlo dvacku na vlak ocitnuvše se údajně v cizím městě nechtěně bez pomoci a nemaje jak dostati se domů. Houby prdy… o tři hodiny později jsem je potkal na stejném místě byv žádán o stejný příspěvek, ačkoli moje dvacka měla je spolehlivě dopraviti do bezpečí domova už před půldruhou hodinou.)

"Vůbec ne. Je pěknej den, dal bych si pivko," odzbrojil mě dočista do čista mladík. Jeho upřímnost mne opravdu zaujala i pohlédl jsem mu do tváře a spatřil v něm vcelku sympatického člověka. (Umí si život užívat. A vždyť je ostatně opravdu hezky, pomyslel jsem si. Málem bych s ním šel na to pivo sám.)

Snad ani nemusím dodávat, že jsem sáhl do kapsy, vyndal padesátku a popřál mu pěkný den a ať mu pivo chutná.

Co tím chtěl básník říci?

V podstatě nic. Jen každý správný text má mít náležitý úvod a ještě náležitější příběh. Tady se už ničeho lepšího nedočkáte, než možná moralistických pouček a neskytě otevřené reklamy. Tak jsem aspoň chtěl zaujmout něčím čtivějším, co se mi opravdu stalo.

Pominu teď, že poslední čtyři roky jsem možná trochu senzitivnější, než bejvávalo (i když si nemyslím, že jsem byl nelida). Během jediného měsíce ale málokdy v životě vyhoříte a přijdete o střechu nad hlavou a vzápětí vás vyrazí z práce. Málem pak snadno docela vyhoříte a to už je pak kousek stát se také jedním z nich. Bezdomovcem.

Už tím třeba pobouřím, když si troufnu říct, že když máte kolem sebe dobré lidi, nemůže se vám to stát. A tak jsem to nepoznal. Uznávám ale, že každý třeba nemá to štěstí a dobří lidé okolo jsou pro něj zoufale nedostatkovým zbožím. Navzdory trhu zuřícímu všude kolem nás. (Zuřícímu naštěstí, aby bylo jasno.)

Prostor potřebuje každý z nás

Naštěstí nejsem médiem veřejnoprávním ani regulovaným, ale prostým bloggerem, mediálními zákony nevázán. Jinak bych teď musel povinně začít pípat. Pozor, pozor, přichází reklama. Nic takového nemusím a přesto vězte, že se teď chystám propagovat nějaký produkt. Snad mi to přesto prominete.

Jednou, nikoli však o půlnoci, a už vůbec nemaje horečku, natož rozjímaje (konkrétně to bylo před čtrnácti dny na náměstí Míru), nechal jsem si vnutit výtisk časopisu Nový prostor.

Znám jej důvěrně, dlouho jsem si jej kupoval domnívaje se, že je to prospěšné, když získám počteníčko a někomu tím pomohu. (Pro neznalé. Nový prostor se dříve jmenoval Patron a vydává jej občanské sdružení, prodávají jej lidé bez domova a celý projekt slouží k tomu, aby si lidé na ulici důstojně přivydělali nikoli žebráním, ale poctivou kolportérskou prací.)

Jenže… Ten časopis byl na příšerném papíru, články odporně moralizující, typicky neziskovskové… Copak jsem Rotschild, rozčiloval jsem se často, když jsem ledva zakoupený časopis odnášel k nejbližšímu kontejneru tříděného papírového odpadu…

Tak a teď už jdeme do finále. Strašně rád pomůžu tam, kde vím, že je to třeba, že něco udělat můžu a že to má smysl. Připadá mi ale, že spousta dobře míněných pomocí jsou jenom uměle vytvořené světy, projekty pro nikoho, zdroje příjmů pro ty, kteří to nepotřebují. A také mne strašně rozčiluje, když se dobré věci dělají nekvalitně, agitátorsky amatérsky, když se čeká, že masa lidí něco podpoří jenom proto, že "je to fajn" nebo "oni to potřebují". Kupte si za stovku nefungující propisku nebo odporný umělohmotný talisman!

In medias res


Ale pojďme už k jádru pudla. Bezdomovecký časopis byl hnusný a nečtivý a tak jsem jej přestal kupovat. To už jsem raději občas dal někomu na ulici drobáky na pivko, než abych z pocitu povinnosti kupoval časopis, který se nedal číst.

Ale že jsem zvědavý a média jsou tak trochu mým koníčkem… jak už jsem říkal, nechal jsem si nedávno vnutit nový Nový prostor. On je nový asi už pěkně dlouho, pro mě byl ale setsakramentsky nový. Stručně řečeno: líbil se mi moc! (Poslední loňské číslo, o němž je právě řeč, najdete zde.)

Sakra, tohle je vážně dobrý čtení, brumlal jsem si spokojeně. Tohle si rozhodně koupím i po Novém roce, sliboval jsem si v duchu. A protože se sliby snažím držet, koupil jsem si i letos první vydání (vyšlo v pondělí, na netu ještě oficiálně nenajdete, ale příslušný link je tady) .

Raději si ten časopis kupte. Stojí čtyřicet korun a prodejce dostane polovinu. Zatímco dříve byly peníze za časopis opravdu závratné (nic jste za ně nedostali, než spoustu papírů potištěných nesmysly), slibuji, že dneska si počtete (a pokud ne, rád vám sám vrátím peníze, pokud byste to požadovali, i když s NP nemám nic společného).

To tím chtěl básník říci. Prostě se mi líbí, když někdo chce pomáhat jiným a vymyslí projekt, který není jenom formální, ale má hlavu a patu a nikdo se nenutí do dobročinnosti. Nový prostor tak, jak vypadá dneska, je opravdu užitečná pomoc. Jsem mile překvapen a slibuji, že si ho zase budu kupovat pravidelně.

Reklama

P. S.

A docela na závěr: naprosto boží je sloupek Evy Bořutové Stalo se, že… Zvláště ten aktuální o podstatných rysech predikátorů, které ve své sémantické struktuře implikují různý počet účastníků v nich reflektované situace… Ale to už si fakt musíte přečíst sami!