Reklama
 
Blog | Zdeněk Fekar

České hlavy pro Brücknera a onanie proti Karadžičovi

Jedna spadlá klec (ve vzdálenějším Srbsku), jedno triumfální zmrtvýchvstání (v sousedním Rakousku), jeden tragický konec (doma v Česku). A jako třešinka na dortu věčně zelená otázka po tom, zda jsme ve vesmíru sami. Sečteno a podtrženo: třicátý týden letošního roku.

Ani ne měsíc poté, co svoje řemeslo pověsil na hřebíček, ohlásil překvapivý comeback někdejší kouč národního fotbalového týmu Karel Brückner.

Klobouk dolů! Pěkně české bafuňáře převezl. Zatímco oni se tady dohadovali, koho vlastně dosadí na jeho uvolněné místo (a v návalu zoufalství málem neváhali povolat kohokoli, kdo by se třeba ani nepřihlásil z anonymního mailu), vyjednal si u našich jižních sousedů nástup.

Až v budoucnu nastoupí Češi proti Rakušanům, mohou nám redaktoři z Neue Kronen Zeitung oplatit stejně laciným fórkem, jako se to při letošním zahájení EURO 2008 povedlo českému Šípu. Jen pod titulkem „Karel, wir wollen ihre Köpfe!“ v Brücknerových rukou nebudou viset Tranquillo Barnetta a Alexander Frei, ale třeba hlavy Petra Čecha a Jana Kollera.

Snad nebude německy píšícímu bulváru na překážku, že tenhle nechutný prvek do fotbalové války vnesli Poláci.

Hloupý bulvár už nechme stranou, neschopné funkcionáře fotbalového svazu jakbysmet. Brücknerovi úspěch ale docela přeju, docela si dokážu představit, co se mu všechno honilo v hlavě, než a když oznámil, že v českém týmu končí. Každý potřebuje občas v práci změnu, tím spíš, když jde o prostředí tak prohnilé, jako pod taktovkou papalášů tuzemského fotbalu.

Karadžič v kleci

V srbském Bělehradě se stalo nemožné. Roky údajně hledaného (a údajně stejně nedopadnutelného) bývalého vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžiče najednou lapli místní četníci. Stačila změna vlády.

Co na tom, že se vcelku všeobecně má za to, že kdyby se bylo chtělo, už by nacionalistický zločinec dávno seděl za katrem. Hlavně, že teď konečně může přijít na řadu spravedlnost. I když… Kdo ví jestli, kdo ví kdy. Moc vtipně Karadžičovy šance na rychlý trest za jeho zvěrstva přirovnal k onanii na svém blogu Štěpán Binko.

Smrt bubeníka

Nekrology já psát neumím, ale v týdenním přehledu musím zmínit tragickou smrt Pavla Grohmana, bubeníka skupiny Chinaski.

Teď už tak moc ne, ale míval jsem tuhle kapelu rád. Ani ne tak pro jejich největší hity, spíš pro některé drobnosti, které jsem objevil na jejich deskách. A taky pěkné české texty.

Smrt je vždycky smutná už sama o sobě. Smutné také je, jaké jsou lidé hyeny. Například redakce iDnesu musela pod článkem oznamujícím Pavlovu smrt zrušit diskusi, protože tam lidé psali vulgární nechutnosti.

Poslední rozloučení s Hrochem, jak bubeníka přezdívali, proběhne podle webových stránek kapely ve čtvrtek 31. července v jedenáct hodin v obřadní síni strašnického krematoria.

E. T. žijí mezi námi

Perlička na konec: ufoni existují. Suverénně to prohlásil člověk, který to přeci musí vědět, americký astronaut Edgar Mitchell. A já mu to docela rád věřím. Jen si říkám, proč to vlastně vlády všech zemí tak usilovně tají? Aby se nepřišlo na to, že jsou samy ufony?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama