Před měsícem se v Česku objevil nový internetový, spíše názorově orientovaný deník Referendum. Média mě zajímají odjakživa, fandím novým projektům a proto jsem se zájmem sledoval nováčka na trhu, dokonce jsem si přidal i jeho stránku na facebooku.
Ještě včera to vypadalo na opravdovou bombu. Deníku se podařilo získat novoroční projev prezidenta republiky dřív než ostatní. Vůbec se nedivím, že jej redakce zveřejnila, ačkoli se to vůbec nelíbilo prezidentské kanceláři, která prý vyhrožovala i soudní žalobou. Naopak, napadlo mne, že by si prezident měl zamést před vlastním prahem, když jeho spolupracovníci nedokáží držet jazyk za zuby.
Žurnalistická etika je ošidná věc. Zveřejnit nebo nezveřejnit dokument nezískaný oficiální cestou? Jasně že zveřejnit! Problém má prezidentská kancelář, ne redakce. Není tedy ani divu, že zprávu převzala i média tak profesionální jako je zpravodajský iDnes.
Jenže… Redaktoři Referenda nejen, že dokument v prezidentské kanceláři ukradli, oni si jeho krádež dokonce vymysleli. Prý je to skvělá ukázka gerilového marketingu, napsal jeden z členů redakčního týmu v diskusi na facebooku deníku.
Chápu to. Noviny, které nikdo nečte a kde nikdo nechce inzerovat, potřebují reklamu. Je třeba vymyslet něco bombastického, a vyrukovat s novoročním projevem o den dříve, než jej prezident přečte, to je kousek, který si normálně zaslouží pochvalu. Pokud by ovšem šlo o autentický materiál a nikoli plagiát sepsaný samotnými redaktory.
Nejenom, že se ukázalo, že prezident si omluvu zaslouží, protože jeho tým obhájil svoji profesionální čest. Ten, kdo v Referendu celou kulišárnu vymyslel, by si teď zasloužil exemplární výprask. Škoda, že Česko už není monarchie a v republice jsme tělesné tresty zrušili už dávno.
Miluju mystifikace a proti gerile v marketingu nic nemám. Jenže vůbec se nedivím, když tolik lidí z nemarketingového prostředí nesnáší marketéry. Dobrý marketing kromě vtipu respektuje také etiku. Lež a krádež není ani vtipná, ani etická.
Krok zoufalých redaktorů se dá trochu pochopit v kontextu českého mediálního rybníčku: všichni se předhánějí ve shánění senzací, málokdo se ale namáhá ověřovat důvěryhodnost publikovaných zpráv. Jen si někdy spočítejte, kolikrát se i v seriózních denících objevují „zdroje, které si nepřály být jmenovány“. Když jsem seučil žurnalistice od svých zkušenějších kolegů, bývalo něco podobného dovoleno jen v opravdu odůvodnělých případech, a jen tehdy, když šlo o opravdu relevantní zdroj. Jenže o víc než deset let později jsou skryté zdroje denodenní zvyklostí, a často navíc jsou jen eufemismus skrývající skutečnost, že kdosi z redakčních šéfů by si prostě přál, aby takový článek vyšel.
O nic nejde. Jeden deník, který ještě ani nic pořádného nepředvedl, předem prohrál svoje místo pod sluncem. Důvěryhodnost je něco, s čím se nehazarduje. K čemu je médium, kterému se nedá věřit?
Sám jsem se na facebooku před chvílí od Referenda odstřihl, nejsem zvědavý na další podobné bláboly. Jestli se šaškům z referendového plátku něco opravdu povedlo, tak předvést, jak se nedělá ani novinařina, ani marketing.