Přiznám, že jsem se na ten film těšil už několik týdnů. Přiznám, že teď nevím, jak o něm po včerejší shlédnuté předpremiéře napsat. Ale musím. Slíbil jsem to několika svým přátelům.
Nejsem žádný filmový recenzent. Přesto začnu tím, co mnohému zájemci o film možná napoví stejně, jako mně pomáhají jiné recenze. Totiž: když se někde dočtu na film chvalozpěvy, jak je úžasný, vím, že tenhle film bude stát za starou bačkoru – a naopak, čím více zdrcující kritiky, tím spíš odcházím z kina spokojený. Aby bylo hned na začátku jasno, Jakubiskův film se mi líbil. A moc.
Krvavou legendu o šlechtičně, která se koupala v krvi mladých dívek, jsem samozřejmě znal. A to ani ne zásluhou proslulého, leč faktograficky nejspíš nepříliš spolehlivého románu Joži Nižňanského.
Nešel jsem na ten film, abych se dozvěděl něco nového z uherské historie. Čekal jsem laciný kasovní horor, příběh plný krve a násilí. Našel jsem něco jiného.
Jakubisko vykreslil příběh krásné a mocné ženy, která se stala obětí intrik ještě mocnějších mužů. Jeho pojetí mě to překvapilo, ale hned po návratu z kina jsem si pročetl desítky dostupných informací a zjistil, že zatímco jedni jsou přesvědčeni o krvelačnosti čachtické hraběnky, jiní dávají za pravdu režisérově pohledu. A přiznám, že mě je Báthoryová viděná jeho optikou docela sympatická.
Děj filmu nehodlám podrobně převyprávět: najdete jej v četných článcích. V kostce: rod Báthoryů po Alžbětině svatbě s Ferencem Nádasdym patří k nejvlivnějším v Uhersku. Poté, co hraběnčin manžel zemře následkem válečných zranění, potýká se vdova s plány svého souseda, uherského královského místodržícího, který se snaží získat část z jejího rozlehlého majetku. Králův palatin György Thurzó nakonec zdánlivě uspěje, když přes výslovný panovníkův příkaz vyšetřit zvěsti o hraběnčině zvrácenostech prosadí její odsouzení k doživotnímu vězení, zároveň ale Turzó prohrává brilantním tahem Alžběty, která spáchá sebevraždu a zajistí tak dědický převod majetku na své děti.
Nuda, co? Odvyprávět film na několika řádcích nikdy nestojí za to. Musíte jej vidět. Nejen Jakubisko odvedl skvělou práci, zásluha patří jistě také kameramanům za skvělý obraz a hlavně anglické herečce Anně Frielové za hlavní roli Alžběty. Z mnoha dobrých herců nemůžu neuvést také Karla Rodena v roli hraběte Turzó.
Ale abych jen nechválil, přeci jen mi na filmu vadily dvě věci. Jednak trochu rozvleklé vyprávění příběhu, zejména na začátku, s použitím několika nepříliš vydařených zkratek, kdy režisér v ději něco naznačuje, ale divákovi není příliš jasné, co chtěl autor říci. To bych však Jakubiskovi dokázal odpustit s přihlédnutím k poetice jeho dřívějších filmů.
Doslova na nervy mi lezl Bolek Polívka s Jiřím Mádlem. Ne že by hráli špatně, to si vůbec netroufám říct. Jen mi dost nesedly postavy mnichů vyslaných církevními hodnostáři do Čachtic prošetřit, nakolik pravdivé jsou zvěsti o Alžbětině čarodějnictví. Nic proti mnichům a nic proti papežskému estébáctví. Jenže Mádl s Polívkou hrají v Jakubiskově velkofilmu roli komediálních šašků, když coby mniši vynalézají dobově neznámé hi-tec novinky, jako jsou kolečkové brusle, průmyslová televize nebo padák. Snad tím chtěl Jakubisko odlehčit celý příběh, v mých očích svému filmu uškodil.
Přesto ale věřím, že půjde o jeden z nejúspěšnějších filmů sezóny. Podle dostupných informací stál zhruba třetinu miliardy korun a jak sám Jakubisko přiznává, cílem je uspět nejenom v Česku a na Slovensku, ale také na západních trzích včetně Spojených států. Z filmu je to trochu znát, kritici mu vytýkají "hollywoodskost", já ji naopak vítám. Konečně má nějaký český film větší ambice, než aby jej promítali v několika pražských multikinech a dost.
Čekat od filmu historickou věrnost je hloupost. Film nemá smysl, když nemá obrovskou sledovanost. Ten Jakubiskův ji snad sklidí požehnaně. Už pro těch několik jazykových verzí je to film mimořádný: přiznám, ač jsem si neustále uvědomoval, že Báthoryová byla Maďarka a nikoli Slovenka, rušilo mě české znění. S chutí si někdy ještě jednou pustím film ve slovenštině, podruhé v originálním anglickém znění.
Ještě dvě perličky na závěr. Alžběta Báthoryová figuruje v Guinessově knize rekordů jako největší ženská vražedkyně. Těžko říct, zda je to prvenství Slováky, či spíše Maďary vítané.
A zajímavá je také filmová písnička Muoj Bože, kterou zpívá Katarína Knechtová z dnes už její zásluhou zaniklé kapely Peha. Jistě, Jakubisko je především slovenský režisér, navíc podle publikovaných rozhovorů se zájmem o téma Velké Moravy a slovanských věrozvěstů. Nicméně Báthoryová, jakkoli žila v Čachticích, byla uherská šlechtična. Knechtová zpívá staroslověnsky. Čert ví proč. Kdyby zpívala maďarsky, slovensky, anglicky…, bylo by to víc na místě.
Nicméně, chcete-li si poslechnout písničku, která je už teď ohromným hitem, najdete ji třeba tady na youtube.com (s trochu otřesným úvodem moderátora, ale také s filmovým trailerem). Kdybyste chtěli i text, najdete jej třeba zde.