Že jsem začal pokřikem fanoušků fotbalových Klokanů, ještě vůbec jsem neprozradil, o čem dneska budu psát. Začátek ale mám za sebou, tak jaképak okolky. Tentokrát jde o knihu. Jmenuje se Ilegální vztahy a napsal ji Jan Malinda.
Třebaže je mu teprve šestadvacet let, je to jeho kniha třetí. Ale skvělá! Byť děj je na první pohled banální: kluk v jeho věku má všeho dost, pověsí práci na hřebík, opustí svoji matku i holku a vyrazí za bráchou do Ameriky. Teprve tam pozná, "zač je toho loket", nakonec se vrátí do Čech, ke své holce i matce a samozřejmě do práce, kterou pověsil na hřebík.
Story nijak originální, ale odvyprávěná naprosto poctivým vypravěčským stylem. Zřejmě ne nadarmo je Malinda reportérem magazínu Mladé fronty Dnes. Část příběhu, který vypráví, je deníkem jeho vlastního života. Je to ale špatně? Myslím, že je to jedna z nejlepších metod, kterou si může spisovatel dopřát. Tedy, pokud na to má. Odvahu, vyprávět ostatním o sobě samém.
Četl jsem první Malindův román Lepší než prstem do oka a pamatuji si, že už tehdy mě autor zaujal. Jeho druhou knihu Polopravdy, čtvrtpravdy a celolži jsem právě začal číst. Řekl bych, že teprve jeho třetí román je to pravé ořechové (ostatně autor sám něco podobného říká v rozhovoru pro radio Wave). Každopádně Ilegální vztahy doporučuji.
Je to přesně ten typ psaní, co mě vždycky fascinoval. Dokud ještě jsem si myslel, že sám napíšu nějaký román, byl jsem přesvědčený, že tohle je ta správná cesta. Nehledat nic složitého, jen s nezbytnou autorskou licencí krůček po krůčku odvyprávět reálný příběh.
Vypadá to jako to nejlehčí, co můžete udělat (prostě vezmete svůj faktický nebo pomyslný deník a otrocky jej převedete do podoby románu, přidáte nějaké přímé řeči, vyškrtáte podružnosti, přidáte dramatické situace a je to!). Jenže je to asi složitější, než by se zdálo (komu z nás by se chtělo svlékat do naha, dloubat se ve starých ránách, a to ještě před stovkami a stovkami naprosto anonymních čtenářů, kterým do našich životů může být naprosto houby).
Jenže psaní je droga. A vypsání se z vlastních zážitků může mít terapeutické účinky. Říkám si, aniž bych věděl, proč autor zvolil právě tuhle formu. Třeba je to jen náhoda, třeba stylizace. Nevím. Zkuste to sami.
Asi Malindovi fandím až moc, ale jeho poslední novela by se směle dala zařadit do poličky "generačních románů". Na Fotbalovou horečku Nicka Hornbyho se sám odvolává. Četl jsem ji před lety a ačkoli mě fotbal skoro nezajímá, strašně jsem si ten román oblíbil. I když… až po druhém pokusu pořádně se do něj začíst.
Z dnes už klasických (ale proč tohle označení, když jsou to romány velmi moderní) do skupiny patří skvělý Jerome David Salinger a jeho Kdo chytá v žitě (jako tehdy správný knihomol zhltnul jsem ho v ještě téměř předpubertálním věku), nebo Erich Maria Remarque a jeho Na západní frontě klid (snad první román, nad kterým jsem si uvědomil, že řeči o tom, že chlapi přece nebrečí, jsou trochu mimo). Ale i česká moderní literatura má své průkopníky moderním generačním románem. Rozhodně sem patří Josef Škvorecký a jeho Prima sezóna.
Dneska tady jenom blábolím. Tak se omlouvám a pomalu mizím. Nechce se mi přiznat, že když jsem četl poslední Malindův román, ačkoli s ním nemám skoro nic společného, být o patnáct let mladší, viděl bych se na jeho stránkách.
A vím proč. "Jsme generace odsouzená k frustraci z nekonečného množství možností. Naše rodiče drtilo, že se směli posunovat pouze jako vagonky na neperspektivní tovární vlečce. Naši generaci paradoxně deprimuje, že nás žádné koleje nesvírají a že si můžeme jezdit off-road, kdekoli se nám zlíbí. Oni marně hledali smysl života v uspěchaných manželstvích, my ho lovíme na googlu," píše Malinda. V rozhovoru na Wave připouští, že do pětatřiceti let pasujete do jeho románu. Tak to jsem ještě docela v pohodě.
Můj ročník jsme taková mezigenerace. Vagonky už si mohly jezdit víc na volno, ale i když google známe jak své boty, už je to pro nás trochu sci-fi.