Musím přiznat, že na vlastní kůži jsem podobný nesmysl nikdy nezažil. A nikdy bych nevěřil, že to může být reálný problém. Jak to tak vypadá, možná ale je.
Když jsme loni do redakce literárního časopisu Tramvaj Načerno dostali mailovou žádost jistého autora, který požadoval, abychom odstranili z archivu magazínu jednu jeho báseň, odmítli jsme to. "Nějakej magor," prohlásil šéfredaktor a můj kamarád, a já byl rád, že to vidí podobně, jen narozdíl ode mne to řekl i nahlas. Od samého počátku existence časopisu jsme totiž velmi přísně zvažovali, co zveřejnit a co už nikoli, a nikdy jsme dodatečně obsah nijak neupravovali. Co jednou vyšlo, bylo venku, manipulace obvyklé leckde jinde na internetu se u nás nekonaly.
Onanoval. A nechtěli jej zaměstnat
Jenže nastala hotová litanie. Autor nám vyhrožoval soudem, autor škemral a prosil, snažil se dohodnout a působil na city. Co prý tomu řekne jeho syn, až si o svém otci přečte, co v mládí vyváděl, a hlavně: proč na jeho mladickou nerozvážnost má doplácet rodina, když se mu kvůli jedné hloupé básni nedaří najít pořádné místo.
Pravdou je, že báseň byla hloupá a nekvalitní. Májový večer vyšel v roce 2001, v době, kdy časopis vznikal doslova na koleni a víc než na kvalitu jsme hleděli na to, abychom vůbec vyšli. Jenže až na hloupost textu autor nejspíš žádný hlupák nebyl. Vystudoval poměrně prestižní univerzitu a léta žil ve Spojených státech. Tedy nejspíš žádný magor, jak jsme jej vnímali my: i když jsme nedokázali pochopit, jak by někdo mohl nenajít zaměstnání jenom proto, že v pubertální básničce napsal cosi o onanii.
Nebudu to natahovat. Jsme lidi a tak jsme se v redakci nakonec shodli, že mu vyjdeme vstříc a inkriminovanou báseň jsme označili autorskou zkratkou. Snad jsme tak přispěli ke snížení globální nezaměstnanosti.
Nicméně jsem až tak úplně milému autorovi nevěřil, že skutečným důvodem jeho žádosti byly komplikace s nalezením místa. Nejspíš se jen styděl za své nedokonalé veršotepectví.
Dá se tím uživit?
Minulý týden jsem si ale na tuhle úsměvnou historku vzpomněl. Lidové noviny totiž přišly se storkou radící Jak zahladit internetové stopy. A hle! Personální ředitelé dneska opravdu asi nemají nic lepšího na práci, než surfovat po netu a hledat sebeabsurdnější informace o uchazečích o místo.
Až tak úplně tomu nevěřím. Když se podíváte na stránky firmy ReputationDefender, jejíž zakladatel Michael Fertik za peníze nabízí to, co si každý jen trochu zdatný uživatel dokáže zaopatřit zadarmo (totiž vyhledání informací o sobě či o komkoli jiném), nepůsobí moc důvěryhodně (firma je prý teprve v beta-provozu a tak šetří náklady a proto nemá ani telefon, který ale slibuje užuž zavést: jenže to je spíš výmluva, když první článek o firmě vyšel prokazatelně nejméně v dubnu 2006, jak sama uvádí na svých stránkách; a mít telefon není drahé ani pro českou firmu, natož tu americkou).
Navíc firma slibuje i odstranění nežádoucích informací z webů – a zároveň Fertik přiznává, že to vlastně není možné, protože média prostě svoje články nesmažou, a tak snad je možné se jen nějak dohodnout (uplatit?) s méně významnými stránkami. Pravda ale je, že píár si Michael Fertik udělat umí: stačí se jen podívat do jeho press-sekce, kde všude už mu skočili na lep. Němečtí novináři mu dokonce přidělili lichotivý titul "delete-detektiv" (česky bychom nejspíš řekli detektiv-čistič a doufejme, že Fertikova firma nepoužívá i metody, které se pod "čištěním" mají na mysli ve filmech z mafiánského prostředí).
Nic ve zlém. Je to služba jako každá jiná a jestli je někdo ochotný za ni vážně platit, ať se firmě daří.
Myslím ale, že podobný předmět podnikání snad může fungovat jen v Americe posedlé novodobými nesmysly a la politická korektnost. Netvrdím, že bych sám nikdy neprogooglovat uchazeče o zaměstnání nebo spolupráci, ale spíš proto, abych o tom člověku něco věděl, abysme našli při pohovoru společnou řeč. Kvůli hloupé básničce by mne ale nenapadlo někoho odsoudit.
Jaké zkušenosti se svou stopou v síti máte vy?