Nejnovější dokument fenomenálního režiséra Michaela Moorea běží v kinech teprve třetím týdnem. Narváno v sále tedy zrovna nebylo, rozhodně je to škoda. Jakkoli je Moore kontroverzní autor, jeho film O kapitalismu s láskou stojí za to vidět. Ať už kapitalismus milujete nebo nenávidíte.
Nudné ideologické kázání?
„Mooreův dokument trvá přes dvě hodiny a nudí jako každé ideologické kázání,“ hřímá Mirka Spáčilová ze stáje iDnesu. Blbost! Moore si výtky zaslouží, Spáčilka ale na film nejspíš buď vůbec nekoukala, nebo ho viděla jen tak letem světem. Nebo jí není sympatický kritický pohled na západní společnost. „Stačilo napsat: nemám ráda Moorea,“ trefně doporučuje v diskusi madqwert.
Já jsem včera o filmu hodně přemýšlel. Bezprostředně Mooreova výpověď působí přesvědčivě – ano, kapitalismus je špatný, nedemokratický, všechno řídí pár bankéřů a my ostatní jsme chudáci, chudáci, chudáci. Když sedíte v kině a sledujete pečlivě připravenou skládačku na plátně, chce se vám brečet, skočit z mostu nebo vyrazit do ulic revoltovat…
Jenže Moore není ani tak dokumentarista, jako zručný režisér dokumentární reality show. S fakty si pohrává jako excelentní manipulátor.
Zisk versus etika?
Ale i tak stojí za to film vidět. Ostatně, otázky, které Moore klade, jsou na místě, a ne vždy odpovědi, které nabízí bohatá většina, jsou ty jediné správné. Například otázka zadlužování lidí: je jistě správné odsoudit každého, kdo není schopný splácet svoje závazky, ke kterým se dobrovolně upsal. Jenže je správnější kvůli pár drobákům vystěhovat člověka na ulici, když se banka topí v miliardových ziscích?
Nechci obhajovat lidskou nezodpovědnost. Na druhou stranu, hamižné vydělávání na bídě jiných, to snad už v dnešní společnosti nemá co dělat. Na straně finančních společností pracují experti, kteří moc dobře vědí, jak člověka chytit do pasti – a to, nikoli seriózní služba a partnerské poradenství bývá často cílem bankovních obchodníků. Vědí to nejen v Americe, víme to i v Česku. Většinový pohled ofrňuje nosem nad lidmi, kteří se ocitli v potížích a přizvukuje financiérům, kteří lidi v touze za ziskem dohnali až k exekucím.
Potíž je v tom, že byť se podle učebnic už nějakou dobu v byznysu snažíme o etický přístup, často je to jenom slovo, které hezky vypadá ve výročních zprávách. Sám s tím mám trpkou zkušenost: když jsem se před lety přidal k lidem, které zaměstnavatel sprostě okradl, dostal jsem nálepku levičáckého odboráře – dokonce vadila natolik, že jsem byl najednou nežádoucí pro práci v instituci, zabývající se etikou v podnikání.
Krást se u nás prostě smí, ale ozvat se a hájit svoje zájmy, to už ne. I když osobně jsem přesvědčený o tom, že etické hodnoty mají v podnikání svoje důležité místo, bude ještě dlouho trvat, než si je coby zákazníci i zaměstnanci prosadíme – a dokud sami nebudeme po firmách vymáhat, nebude to nic než líbivá nálepka ve výročkách.
Nic lepšího není
I přesto jsem pro kapitalismus. Dali bychom snad raději přednost lágrům Stalinova komunismu nebo Kim Ir-senově čučche?
V kapitalismu určitě není všechno dokonalé. Ale jen těžko si dokážu představit, že by Moore stejné kritice mohl podrobit sovětské nebo severokorejské blaho.
Právě proto je ale důležité, že filmaři jako Moore existují – abychom mohli o věcech kolem sebe i o sobě samých přemýšlet.