Nazdar, jak je?
— Normál.
Jéje! Ty si zase ukecanej? Jenom: víš, že ti smázli blog?
— Já ho smázl sám :(. Jsem ostuda, já vím :(((. Stydím se…
To jako definitivně přiznáváš konec?
— Asi ano. Včera jsem to udělal v poblouzení smyslů, nevím jak to pojmout.
To je teda fakt škoda. Unáhlenost. Smáznuls to, nebo jenom stáhnul?
— Smáznul.
Takže ty texty už neexistujou?
— Ne. V tuto chvíli mě to taky mrzí.
To je strašný. Tos včera chlastal nebo měl nějakej splín? Strašně mi tím připomínáš X.
— Splín.
Zkus napsat adminovi, třeba se to dá refreshnout.
— To je jedno, v tuto chvíli. Nevermind.
Tos to vzdal nějak moc levně.
— Já zase začnu. Jak se znám…
Toto je autentický záznam části pokecu, který jsem před pár hodinami vedl s nejmenovaným kamarádem. Asi před čtvrt rokem se rozhodl začít psát blog. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, denně vznikají tisíce blogů. Jenže, já se měl stát jeho bloggerským koučem.
Což mě sice potěšilo, ale… Svůj blog beru jako relaxaci, nikoli profesi. Kamarád chtěl psát o byznysu kolem sportu. Jenže tomu zrovna nerozumím, netušil jsem, k čemu bych mu byl dobrý. A za třetí, podobná předsevzetí znám. Řeči se vedou… a voda teče, říká se.
Nechal jsem se ukecat. Jako kouč jsem moc práce neměl (kamarád na mě nikdy moc nedal), ani jsem nemusel (psal překvapivě často a pár kousků se četlo vysloveně dobře).
Jenže uběhl měsíc, dva… „Kdy zas něco napíšeš?!“ hučel jsem do něj. „Jojo, zítra… Dneska večer… Po víkendu…“ Zněly různé odpovědi, výsledek stále stejný. Nothing.
Citovaný kamarád je už „druhej blogger, kterýho osobně znám a kterýmu se blogování nedaří“. Teď kuriózně cituji sám sebe. Přesně to jsem kamarádovi odpoledne napsal. A taky, že napíšu „o nenaplněných lidských touhách“.
Kamarád to ještě dotáhl daleko. Blog založil, dost toho napsal a kvalita by si zasloužila palec spíše nahoru, nežli dolů. To můj druhý známý dopadl ještě hůř. Založení blogu plánoval dvakrát (měl být o knížkách a to mě hodně zajímalo), dokonce ze mě vymámil i nějakou podporu. Jenže jeho blog nikdy nespatřil světlo světa.
Oba mí kamarádi přitom v mých očích patří spíše k těm spolehlivým.
Napadlo vás někdy, proč lidé tak často něco slibují, vytyčují si cíle, dávají novoroční předsevzetí a přijímají závazky, aby nakonec „skutek utek“?
Podle Velkého sociologického slovníku jsou motivy charakterizovány jako „zprostředkující článek mezi prvotně nespecifikovaným sklonem změnit situaci neuspokojení nějaké potřeby a určitou, více či méně uvědomovanou potřebou o postupu, způsobu, směru nebo cíli činnosti potřebné pro uspokojení takové potřeby“.
Moc složité? Lidé prostě zaplácávají díry ve své duši, někdy smysluplně (či aspoň smysluplněji: tak jsem se třeba já v pomatení smyslů před čtyřmi lety přihlásil na vysokou školu) a jindy méně (to když si třeba za poslední peníze koupíte nějakou kravinu, což si uvědomíte zpravidla už v okamžiku, kdy s ní vyjdete z obchodu). V obou případech se pak jistě zavážete „když už jsem se přihlásil, tak to taky dokončím“ (nakonec ale vždycky do cíle doběhnou jen někteří) nebo „už nikdy nebudu nakupovat impulzivně“ (zpravidla to platí jen do doby, než projdete kolem dalšího obchodu).
Je to škoda, ale je to lidské. Kdybych měl jenom sepsat všechna svoje někdejší předsevzetí, byl by to úctyhodný seznam. Kdybych měl sepsat, která z nich jsem naplnil, stačil by docela obyčejný lístek papíru.
V dětství jsem třeba strašně moc chtěl být popelářem. Záviděl jsem tatínkovi svého spolužáka, že když my jdeme do školy, on si klidně doma spí. Před pěti lety jsem byl rozhodnutý posunout vztah s jednou paní někam dál a výsledkem byla spíš jeho totální eroze. Jsou předsevzetí malá (např. naučit se španělsky), jejichž nesplnění nikoho příliš neohrozí (pokud zrovna nejste mluvčí ve španělsky mluvící firmě) a rozhodnutí zásadní, která jsou jistě těžká, ale o to úctyhodnější je, když se podaří je naplnit (např. opravdu je to s mým alkoholismem tak hrozné, že jsem se rozhodl léčit).
Navíc, někdy lpění na předsevzetích může být až komické. Měli jsme na střední spolužáka, který se držel hesla „když už jsem si to vybral, tak to taky sním“ i v případě, kdy mu vybrané jídlo přišlo vysloveně eklhaft.
Řeči se vedou… a voda teče. Já vím, to už jsem psal. Myslím, že je to přirozené, že lidé neustále o něco usilují, věčně po něčem touží, ale probojovat se k vítězství dokáží jen někdy, jen někteří. Jenom robot dokáže fungovat na principu ZADAT ÚKOL – ZVOLIT POSTUP – SPLNIT ÚKOL.
Nás lidi by to ani nebavilo. Nebo ano?