Reklama
 
Blog | Zdeněk Fekar

O právu (nejen) Novy šťourat v soukromí zaměstnanců

Když píšete soukromý dopis obsahující vaše soukromé názory, radíte se se svým šéfem, zda a kam jej smíte odeslat? Že ne? Tak to se příště raději poraďte, nebo na taková psaníčka raději zapomeňte. Mohli byste vyletět z práce. Co na tom, že jako soukromá osoba máte svá ústavní práva svobodně se vyjadřovat a co na tom, že zákoník práce ani trestní zákoník zločin "nekonzultované korespondence" nezná. Případ Jana Tuny ukazuje, že v médiích loajální často znamená vlastně devótní.

Podobná témata věčných her kočky s myší z branže médií mě už dávno nebaví. Nikoho než média ostatně ani nezajímají. Jenže story reportéra Tuny vypovídá i o něčem víc, než jen osobním příběhu trochu vznětlivého rozhodnutí obou stran sporu.

Asi víte, že Tuna byl donedávna vlajkovou tváří nováckého zpravodajství. Pak napsal dopis, který vlastně nakonec ani pořádně neodeslal, jaký že ten expremiér Jirka Paroubek je pacholek. Nic zajímavého, je to jeho osobní názor. Teď není vůbec důležité, že o víkendových volbách se ukázalo, že jej sdílí většina národa. Důležité je, že Tuna měl svůj názor, že každý člověk má na svůj názor právo a když ten názor není v rozporu se zákonnými ustanoveními, neměl by si nikdo osobovat právo daný názor kontrolovat.

Co když je ale dotyčný člověk novinář? Co když svoje názory může vesele vytrubovat do světa a podsouvat je dalším a dalším lidem. Je pak možné utnout mu tipec?

Média kontrolují editoři, ne kádrováci

Jistěže ne. To je bohapustá diskriminace a projev ustrašené devótnosti. Kdo v médiích nikdy nepracoval, může mít představu o tom, že reportér prostě přijde do televize, sedne si před kameru a řekne cokoli jej právě napadne. Ve skutečnosti ale nad ním, pod ním i vedle něho sedí, doslovně i obrazně, tolik lidí, kteří o podobě vysílání (a v novinách vydání) spolurozhodují, že je jakékoli podobné "vytrubování" soukromých nápadů možné jenom v představách – nebo s kalašnikovem v ruce.

Když budu hodně lpět na detailech, vedení Novy ostatně víceméně ve svých prohlášeních potvrdilo, že s Tunovým názorem souhlasí. Nikdo to po nich nechtěl, stejně tak jako jim není nic po tom, jestli mají Tunovi v neděli k obědu kachnu nebo svíčkovou. Nicméně o to komičtější je, že se vlastně nic nestalo a proto se musel za své soukromé názory neposlušný reportér z televize vystěhovat.

Pokud vím, něco podobného už tady bylo. Někdy do osmdesátých let všichni zaměstnanci v Československu museli vyplňovat v personálním dotazníku (zvaném tehdy kádrový), jaký je jejich názor na bratrskou pomoc spřátelených vojsk (jak zněl dobový eufemismus pro sovětskou okupaci v srpnu 1968). S výkonem práce to sice nesouviselo, stačilo ale napsat cokoli pravdivého a s místem jste se mohli rozloučit.

Tehdy ale v každé firmě na kádrovce číhal estébák a o všem důležitém se rozhodovalo v Moskvě.

Co dluží Nova ČSSD a co divákům?

Proč se ale Nova bojí předsedy sociálních demokratů? Nebo to opravdu cítíte jako profesní selhání Jana Tuny? Že jenom napsal, co si myslí o funkcionáři jedné partaje?

Televize Nova je dneska v principu americká firma a Američané trpí zálibou v různých špiclovských manýrách. Mají snad na Barrandově opravdu tajnou směrnici 17/2006 O interních zásadách předběžného souhlasu se soukromými projevy externí komunikace zaměstnanců společnosti? Odposlouchávají zaměstnancům hovory? Doporučují jim, jak se mají mimo firmu tvářit, co smějí říkat a o čem je vhodnější pomlčet?

Spíš si myslím, že ne. A vcelku považuji celou kauzu za nešťastnou: Nova byla přehnaně ochotná Tunu potrestat v podstatě za nic (každý přece dělá chyby) a on, když jej chtěli trestat za něco, do čeho jim nic není, se zbytečně unáhlil (i když jej lidsky docela chápu). Za případem samým je možné udělat tečku. Většinovému divákovi to sice zůstane tak nějak jedno, menší, nikoli však malé části diváckého koláče ale Nova dluží vysvětlení: proč?

Tečka ale není na místě za tím, co nešťastná kauza vyjadřuje: příšernou schizofrenii médií. Když nesmí televizní reportér mít ve svém soukromí vlastní názor, jak je možné, že média dnes a denně vysílají vyjádření lidí, kteří nejsou oprávněni komunikovat s novináři? Jak je možné odkazovat se na vyjádření těch, kteří si nepřejí být jmenováni a citovat z neoficiálních dokumentů? A jak je možné věřit, že novináři plní roli hlídacích psů a pracují jen podle svého nejlepšího svědomí a nikoli že jen papouškují, co jim přikazují interní směrnice a zájmy bůhví koho?

Nova (a jiná média) aby teď snad v každé reportáži uváděla, že se ve své práci odkazuje na nelegální, ukradené dokumenty, které neobsahují oficiální stanovisko dané firmy, a měla by preventivně uvést, že tuto právu nevysílá proto, aby podpořila ČSSD, ODS, KSČM, KDU-ČSL… (nehodící si škrtněte). Čili měla by používat pro všechny stejný metr a nedělat jiným, co sama nesnese za svými dveřmi.

Ale já věřím, že to nebude třeba. Snad časem každý rozumný manažer televize uzná, že soukromý dopis nevyjadřuje stanovisko stanice, stejně jako podobnou samolepkou označují komentáře tištěné v novinách. A už vůbec tam nerozmazávají, co včera dělala reportérka S. nebo co si redaktor J. myslí o vládě.

Reklama