Reklama
 
Blog | Zdeněk Fekar

Pětadvacet hvězdných vteřin Susan Boyleové

Ještě před čtrnácti dny ji znala jen její poštovní doručovatelka a snad by si její tvář vybavila i referentka z úřadu práce. Stačilo jí pětadvacet sekund a stala se celosvětovou hvězdou hvězd. Laciný příběh nebo úžasná story? Jednoznačně to druhé.

Přiznám, když jsem její vystoupení zahlédl poprvé, díval jsem se jen jedním okem. Nezajímalo mě to. Jenže všichni o tom mluví…

Dnes znám video zachycující fenomenální úspěch sedmačtyřicetileté Susan Boyleové skoro zpaměti. A že je to úžasně napínavý příběh. Přesvědčte se sami.

Na scénu přichází, nekorektně řečeno, tlustoprdka škaredá jako čarodějnice. Porotci soutěže Britain's Got Talent si z ní hnusně utahují. Byznys je byznys, trh je krutý a sledovanost rozhoduje.

Dvacátá osmá sekunda. Simon Cowell se ptá, kolik té ošklivce je. Sedmačtyřicet. První oči v sloup. Když Susan koketně zakroutí sádelnatými boky, Cowellův kolega Piers Morgan se dost zhnuseně ušklíbne.

Soutěž ale musí mít spád. Zpověď končí, Susan smí zpívat. Hudba jede. I dreamed a Dream…

Minuta patnáct. Ještě se podívá do publika. Nasadí šibalský kukuč. Diváci i porotci jsou spíš zděšení, co asi můžou čekat. Co asi se honí hlavou Susan? Pekelně se soustředila, řekla později v rozhovoru slavnému Larry Kingovi z neméně slavné CNN.

Raz. Dva. Tři. Přesně tolik sekund stačilo. Podívejte se na tváře porotců. Překvapení. Nikoli ale hrané. Upřímné. Simon překvapeně zdvihá obočí. Amanda Holdenová nadšeně otevírá ústa. Wow! Minuta čtyřicet, obecenstvo aplauduje, nadšením se zvedá z křesel, Piers se s radostí přidává.

Máme hvězdu!

Susan Boyleová, 47 let, nezaměstnaná. Do té doby ji nikdo neznal. Dnes je celebritou první kategorie, s vlastním heslem ve wikipedii. Její videa jsou na youtube pětkrát sledovanější než když do úřadu amerického prezidenta nastoupil první černoch. Rotačky chrlí miliony výtisků seriózních plátků i bulvárních časopisů, všichni píší o Susan.

Cyničtí elitáři se mohou pohoršovat. Kam jsme to dospěli, když se ulice baví tak přízemně. Baba, kterou nikdo neznal, najednou láme srdce celému světu.

Já Susan fandím. Je to nádherná story dokazující, že ani v jednadvacátém století se naše společnost nezměnila k horšímu. Navzdory všudypřítomným technologiím jsme se nestali jen bezcitnými roboty. Příběhy o Popelkách nás stále fascinují a co víc, stále se dějí a my všichni je s napětím sledujeme.

A také je to nádherná ukázka, jak hloupé je posuzovat lidi podle toho, jak vypadají. Podstatné je přeci to, jací jsou a co je v nich. Všichni to víme, v každodenním životě ale přirozeně sklouzáváme ke stereotypům posuzování druhých podle toho, jak se nám líbí.

Řekněte, není to úžasné a zarážející, že jedna obyčejná ženská, o které ještě nedávno nikdo nevěděl, nyní dobývá svět? A jak je to vůbec možné? To ji nikdo nikdy předtím neslyšel zpívat? Nikdy se nepřihlásila do žádné podobné soutěže?

Říkám si, kolik asi takových lidí po světě běhá a my o nich nevíme.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama