Reklama
 
Blog | Zdeněk Fekar

Potvrzeno soudem: Ondreját je puncovanej blb, Matoušek korunovanej!

Jaké si vzít coby blogger poučení ze soudního rozsudku, na němž ještě nevyschlo razítko? Snad že: kdo se bojí, nesmí do lesa.

Přiznám, že když jsem tady poprvé četl o kauze Ondreját versus Matoušek, sám jsem si myslel, že jde o geniální mystifikaci.

Až když jsem si o věci přečetl v Týdnu, začal jsem se o věc víc zajímat. Proto taky všechna čest blogoreportérovi Ivanu Dererovi, který se případu nejen věnuje, ale dokonce pohotově pořídil záznam z pátečního druhého stání, na němž moudrá soudkyně vynesla rozumný verdikt.

Vůbec nechci rozpitvávat, kdo se čeho dopustil. Troufnu si to shrnout jednou větou. V jeden stejný čas se na jednom písečku potkali dva chlapečci, jeden velmi svérázný mimoň a druhý málo vychovaný hulvát.

Oba by zasloužili na zadek

Být tam jejich maminky, oba by dostali na zadek, protože jsou to ale dva plnoletí, leč nedospělí jedinci, rozhořel se soud. Plác, já ti rozbiju bábovičku! Bum, já ti rozdupu tu tvoji. Žaloba putovala k soudu.

S panem Ondrejátem rozhodně nesouhlasím. Nesouhlasím ale ani s panem Matouškem.

Už jsem tady nejméně dvakrát, v naprosto jiné souvislosti, uváděl, jak já vnímám právo jednoho člověka vůči druhému. Je to možnost dělat si cokoli, čím neomezuji nebo nepoškozuji ostatní okolo sebe.

Ctím tedy právo Martina Ondrejáta myslet si a publikovat cokoli. Nikdo jej ovšem nenutí, aby to, co si myslí, také kdekoli publikoval. A když tak učiní, musí počítat s reakcí okolí. A když jsou jeho názory hloupé, netolerantní či jakkoli kritiky hodné, pak by ji také měl být schopný strávit.

Jenže kritika by také měla mít svoje meze. Hodnotit něčí vyjádření jako blitky nebo sračky není ničím jiným, než vlastním blitím a sraním. Michal Matoušek tedy jistě měl právo Ondrejáta kritizovat, neměl ale právo jeho, a nejen jeho, urážet primitivními vulgarismy.

Rozumný ustoupí

Celý ten spor byl ovšem zbytečný. Stačilo se na něj podívat "mojí" zásadou.

Matoušek osočil Ondrejáta, že je puncovaný blbec.

Je Ondreját puncovaný blbec? Pokud ano, je to v pořádku, Matoušek má právo na svobodný projev, protože jenom říká, co je skutečnost, jen by měl svoje tvrzení něčím doložit a Ondreját je hňup, když rozmazává fakta.

Není Ondreját puncovaný blbec? Pokud ne, je puncovaný blbec Matoušek, navíc zavrženíhodné hovado, protože bezohledně vypouští ze své nevymáchané huby pomluvy, které jinému ubližují, které ale sám nedokáže doložit.

V prvním případě by Ondreját jako puncovaný blbec těžko byl schopen velkorysosti. Ve druhém případě by měl plné právo podat žalobu, ale jistě by nad hloupým mluvkou dokázal mávnout rukou.

Užitečný verdikt

Moc se mi líbil rozsudek paní soudkyně. Ono se o něm jistě ještě bude hodně diskutovat. Ten princip je ale jasný.

Ve sporu jde o dvě základní lidská práva: možnost svobodně vyjadřovat vlastní názory a právo na ochranu vlastní cti.

Zjevně jde o práva, která mohou být často postavena proti sobě. Když ale vyznáváte zásadu "smím dělat, co chci, když tím nepoškozuji druhé", je zjevné, že právo na svobodný projev musí být podřízeno právu na ochranu osobnosti.

Výjimky potvrzují pravidlo

Právník nejsem, ale celkem jasně mi to vyplývá nejen z logiky věci (když jsem huba nevymáchaná, mohl bych si o komkoli vyřvávat cokoli, a jen těžko by se chránilo právo mnou pomlouvaných osob), ale i z mediální praxe a existujících judikátů.

Samozřejmě, výjimky potvrzují pravidlo a dokládá to i tuzemská praxe.

Větší ochrana osobnosti náleží naprosto privátním osobám. Nikde veřejně nevystupujete, nikde nic nepíšete, žádnou instituci nereprezentujete, nikdo tedy nemá právo otírat si o vás držku, ani kdybyste byl či byla sebevětší hulvát, kráva, držgrešle nebo třeba jen ohyzda.

Když jste ale magistrátní úředník a berete úplatky nebo nedej bože vládní ministr a spíte s jinou paní, než kterou jste si vzal, když vystupujete v televizi coby komik a přitom jste nudný patron a křičíte na děti u vás doma nebo když se coby politička necháte nahá vyfotit na pláži, nemůžete se divit, že se o tom bude mluvit a psát, i když někdy méně a jindy více oprávněně můžete argumentovat, že to přeci byla vaše soukromá věc.

Kdo je blogger?

Kam ovšem patří blogy? Diskutuje se o tom často a dokonce padají nesmyslné úvahy o regulaci blogů.

Já tedy vždycky tvrdím, že blog je něco jako osobní deníček. Blogger má právo psát si o čem a jak chce (ne že ne, byť by nás někteří rádi omezovali), blogger ani není novinář (a tudíž nemusí respektovat zkostnatělé zásady novinářské etiky), ale přesto by měl ctít, že je kdesi na pomezí.

A když už veřejně publikuje svoje názory, měl by také respektovat, že jeho čtenáři s ním budou chtít diskutovat. A když už publikuje kontroverzní názory, měl by počítat i s kontroverzními reakcemi.

Císař pán není vůl

Ačkoli Vlastu Buriana coby Antona Špelce za tohle prohlášení poslali do basy, z dobových zdrojů vyplývá, že c. a k. justice byla velmi milostivá k podobným opileckým prohlášením. Jeho císařské veličenstvo nemohl kdejaký ožralý obejda jen tak urazit.

Je fajn, že podobně to vidí i moderní a (jindy právem) kritizovaná česká justice. Skóre zápasu Ondreját – Matoušek 0:0 se mi líbí.

Kdyby ti pánové nebyli oba puncovanými blbci, buď by si dali do držky a soud by vůbec neobtěžovali, nebo ještě lépe, podali by si ruce a všechno si v klidu vyříkali v nějaké vinárničce.

Reklama