Reklama
 
Blog | Zdeněk Fekar

Právo je slepé, tak jakápak etika?

Některé věci komentář nebo ironii ani nepotřebují. Stačí je popsat, jak se staly. I pouhá realita může vypadat jako ten nejneuvěřitelnější příběh. Pokud jde o českou justici, zdá se mi, že je to skoro její charakteristický znak. Ostatně, posuďte sami. Je tady příběh soudce, který nepovažuje za neetické přihrávat si kšefty do své vlastní kapsy.

Poctivě připouštím, nejsem nezaujatý. Jsou tomu právě čtyři roky, co jsem společně s několika desítkami kolegů byl nebyl už devátým dnem bez zaměstnání. Jeden vychytralý pan podnikatel si ze dne na den vymyslel bankrot. Přes všechny možné peripetie: výhrůžky zaměstnancům (buď anebo), divadlo (bože, vždyť já teď nemám pomalu ani na jídlo pro svoje holčičky) a přísliby (dobře, tak nakonec zaplatím, ale až druhý den) jsme se nakonec stali účastníky konkursního řízení.

Aktivními. Jako věřitelé-zaměstnanci, kteří jako jediní v rámci povedeně fingovaného konkursu měli jakž takž šanci vidět nějaké peníze, jsme z velké části obsadili křesla věřitelského výboru. První dvě zasedání to jakž takž šlapalo. Konkursní správce s námi hrál elegantní právnickou hru kočky s myší: zjevně už tehdy nás chtěl natáhnout, jak jen to šlo, ale tvářil se, jako by skutečně jeho jediným cílem bylo vymožení co největšího balíku pohledávek a snaha co nejdříve vyplatit maximum poškozených.

Brzy se ukázalo, že tomu tak není. A paní soudkyně mu přizvukovala. Statečně jsme se bránili jak lvové, do mříže jsme sice nebili, ale lítali od čerta ďáblu, konzultovali s právníky, ekonomy, zjišťovali informace, neustále docházeli k soudu kontrolovat, co nového se objeví ve spise, ba i stížnosti jsme psali.

Nechci tady líčit téměř čtyři roky trvající konkursní kauzu. Není na ní nic zajímavého: podobně nefunkční jsou soudy téměř tradičně, ačkoli je u nás ve srovnání s jinými zeměmi přesoudcováno, panstvo v talárech se samozřejmě vymlouvá na samé nesmysly. Jednou nejsou peníze, jednou lidi, jednou budovy… Ostruhy nabyté v konkursu jsou k nezaplacení. Když se tak často mluví o konkursní mafii, dnes už vím, že to není jenom novinářský obrat, ale soukromá struktura souběžně prorůstající oficiální soudnictví.

Kde je pointa?

Člověk, který jako správce šéfoval našemu konkursu ještě v lednu 2007, byl loni v listopadu jmenován soudcem Obvodního soudu pro Prahu 1. To mne ještě tak nepohoršuje: každý šikovný člověk se snaží najít si dobře placený vedlejšák, proč by taky soudce nemohl kasírovat peníze navíc jako správce konkursní podstaty?

Trochu eklovní je jiná skutečnost. Konkurs byl vyhlášen 11. listopadu 2003. Pan správce se to asi ani pořádně nemohl dozvědět, a už ten den neváhal a sjednal se spřízněnou firmou smlouvu o dodávce účetnických prací. Nevěděl ani, o jakou firmu jde, jaký objem účetnictví bude třeba zajistit, nenamáhal se ani vyžádat si nabídky více firem. Rovnou z cizích peněz rozhodl vyplácet 15 tisíc korun měsíčně.

Když jsme to zjistili, upozorňovali jsme na věc. Udělali jsme si průzkum, kolik by podobná zakázka stála u jiných firem, a zjistili, že většina účtařů by si řekla zhruba o pět tisícovek. Soudkyně suverénně prohlásila, že cena prý je v intencích s obdobnými konkursy, a že pan správce prý je schopen doložit, o jaké kvantum práce se jedná. Když jsme to žádali, nikdy správce ani soudce nebyli schopni předložit jediný argument, proč za něco, co běžně stojí třetinu ceny, máme platit trojnásobně dráž.

Dneska už to vím. V obchodním rejstříku účetní firmy figuruje jako jednatel společnosti syn pana správce, nyní soudce. Říká se tomu "malá domů", sedlo by na to i socialistické "kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu".

Kdo je kdo

Není mým cílem někoho ostouzet, jen popisuji skutečnost. Také proto jsem minulé úterý odeslal mailem otázku na adresu hlavního hrdiny příběhu: "Jaké je Vaše vysvětlení, že firma, které jste coby správce konkursní podstaty dával zakázky, se nakonec ukázala být rodinným podnikem?" Bylo mi jasné, že na to v dané situaci není skoro co říct, nicméně jsem věřil, že do stanoveného pátku dotázaný odpoví aspoň slůvko. Šikovný pan konkursní správce a novopečený soudce JUDr. Karel Kudláček neodpověděl ani po víkendu. Nedivím se.

Vážně by mne zajímalo, zda konkursní soudkyně JUDr. Eva Hodačová ekonomice vůbec nerozumí, nebo jenom neumí zjistit, jaká je obvyklá cena za účetnictví. Nebo…? Ale ne, to si ani netroufám domyslet. Jí jsem se ovšem neptal: už mnohokrát mi nepřímo odpověděla, že věřitelé jsou pro ni jenom otravové. Skoro bych čekal, když už jí věřitelé dodají až pod nos důkazy, že jinde by totéž stálo výrazně méně, že alespoň trochu pana správce klepne přes prsty. Ale když ono se to těžko dělá někomu, s kým se tak často scházíte v kabinetu…

Pokud byste potřebovali "šikovnou" účetní firmu, která dokáže být dražší, než je běžné, neváhejte se obrátit na C.E.S. Reality v Pardubicích. Jistě vám vyjdou vstříc.

Reklama