Přiznám, že bych dneska svůj blog o revolučním Ústavním soudu napsal trochu střízlivěji. (Psal jsem jej bezprostředně poté, co jsem v televizi viděl soudruhy Topolánka a Paroubka, jak si navzájem podkuřují a navíc vytočený nemakačenkovstvím ústavních soudců, čili moje prsty po klávesnici vedl onen ještěr, který se skrývá v každém z nás, jak o něm krásně psali v předposledním Respektu.)
Za tím podstatným si ale stojím: soud se plete do věcí, do kterých mu vlastně nic není (není ohrožena ústava, ale zájem jediného poslance) a ještě skandálnější je, že když už vyvolá krizovou situaci, nesnaží se ji řešit s maximální naléhavostí. Přesto je ale dobře, že ústavní soud jako pojistka demokracie existuje. (Mimochodem, v pátečních Lidovkách vedle sebe vyšly k tématu dva pěkné příspěvky: zákon, který otevřel cestu k předčasným volbám, je sice paskvil, ale není nutné ho rušit, píše právník Jiří Přibáň, a jeho kolega z katedry ústavního práva Karlovy univerzity Jan Kudrna dodává, že ústavní soud se ocitl za hranicí ústavnosti.)
O čem jsme diskutovali s T.?
Kamarád mi vmetl, že "si politici ohýbají ústavu podle potřeby" a že "poslední, co potřebujeme, je silná vláda". Souhlasil jsem s ním, že účelová řešení nejsou nejlepší, na druhou stranu ale ani není správné, když soudci nepřihlížejí k realitě a bazírují na právním purismu.
Souhlasil jsem také, že "stát potřebuje vládu, která oseká výdaje" rozhodně víc, než "šílenosti, které navrhuje ČSSD a ODS". Jenže jsem také namítal, že prostě není správné, když zemi bude vládnout Fischerův kabinet, který dostal mandát jenom k tomu, aby ji dovedl k říjnovým volbám. I když souhlasím, že úřednická vláda má velkou výhodu v tom, že není svázaná soutěžením partajních slibů, nemyslím si, že dlouhodobě je správné, když stát řídí lidé bez jakékoli politické odpovědnosti. Skoro si troufnu říct, že myšlenka nikým nezvolené vlády je daleko protiústavnější, než účelové rozpuštění sněmovny.
Když jsem se T. ale ptal, koho bude volit, když se mu modří ptáci ani oranžové růže nelíbí, překvapivě mi napsal, že "jiné strany vládu nikdy sestavovat nebudou". S čímž souhlasím, v současných volbách jde jen o to, která ze dvou partají získá převahu.
Premiér Martin Roman, generál ČEZu
Nejvíc mi ale zatrnulo, když kamarád napsal, že "politici jsou jenom maňásci" a že "politika se dělá jinde… na ČEZu, v Mostecké uhelné apod." A než jsem stihl protestovat, proč vlastně řešíme kauzu ústavního soudu a koho letos volit, dodal nesmlouvavě: "Platí to všude! V USA. V Rusku. Kdekoli." Úplně mě to vyděsilo.
Nejsem naivní. Jistěže politici jsou figurky, které často kopou za soukromé zájmy podobných firem. Ostatně zrovna ČEZ to nedávno krásně předvedl, když vymámil z prezidenta zadlužené republiky zdarma dárek v podobě emisních povolenek, za které by v nezkorumpované transakci musel zaplatit na sedmdesát miliard korun.
Vím, že u nás i v zahraničí mají obří firmy obří vliv. A ani se tomu nedivím, každý z nás se snažíme maximálně využít sebemenší vliv, který máme, k vlastnímu prospěchu. Je ale vážně důvod věřit, že volby jsou jenom hrou na demokracii a že je dávno předem rozhodnuto? "Síly, které definují politiku, jsou mimo rámec voleb," tvrdí T.
Pokud by to tak bylo, jaký má vůbec smysl chodit k volbám? Nebylo by mi pak, z pohledu prostého občana, docela jedno, jestli vládu obsadí ČEZ, Mostecká uhelná nebo jiní mafiáni? A byla by potom namístě naděje T., že "ústavní soud je jediná pojistka proti lobbistickým skupinám"?