Reklama
 
Blog | Zdeněk Fekar

Slováci povinně do koncentráku?

Před šestašedesáti lety začaly slovenské úřady s deportacemi Židů do koncentračních táborů. Shodou okolností před třemi týdny podpořil ministr školství nápad posílat slovenské středoškoláky do polské Osvětimi.

Nápad mě zaujal, stejně tak, že se o něm v českých médiích moc nepsalo. Nebo už je pro nás Slovensko či Polsko opravdu tak cizí lokalitou?

První slovenský transport s tisícovkou židovských žen vyrazil 25. března 1942 ve 20 hodin a 20 minut z východního Popradu. Konečná? Smutně proslulá Osvětim. Slováci byli aktivní. Od března do října téhož roku vypravili do koncentráků osmapadesát tisíc svých židovských občanů. Ti už se nikdy nevrátili.

I když se někdy na Slovensku objevují snahy vykládat historii účelově ve stylu "my nic, my muzikanti", snad žádný rozumný člověk nepochybuje o tom, že Slovenský štát byl tehdy neuvěřitelně snaživým Hitlerovým lokajem. Za likvidaci Židů prý Němcům Slováci dokonce platili!

Na jednu stranu tak není divu, když se ministr školství Ján Mikolaj nechal slyšet, že by studenti měli v rámci vyučování navštívit Osvětim. Jenže, má smysl taková povinná návštěva? Vůbec nepochybuji, že je to téma, se kterým by se všichni studenti měli obšírně seznámit.

Sám jsem v Osvětimi byl dvakrát. Jednou zkraje devadesátých let, podruhé předloni.

Když jsem tam byl poprvé, potkal jsem několik výprav izraelských studentů. Mnozí z nácti až cetiletých návštěvníků byli totálně zdrcení, některé dívky doslova propadly hysterickému pláči. Tehdy mě to překvapilo, i když jenom proto, že jsem je potkal na začátku naší exkurze, zatímco oni byli na konci. Při odchodu z areálu jsem neřekl ani slovo.

Druhou návštěvu jsem absolvoval s rodinou svého kamaráda, když jsem jim dělal průvodce jižním Polskem. Mužská část naší výpravy se odhodlala překročit hranice koncentráku, kamarádova manželka s dcerou raději zůstaly v bufetu. Tak depresivně na ně působilo už samotné prostředí.

Jsem pro Komenského metodu "škola hrou". Ale povinné edukativní zájezdy do koncentračních táborů asi nejsou to pravé ořechové. Každý snad víc než dobře ví, jak takoví puberťáci milují cokoli jim starší generace vnucuje. Nemluvě o tom, že vystavovat někoho nucenému šoku asi není zrovna dvakrát výchovné.

Tím nechci odrazovat od dobrovolného rozhodnutí poznat atmosféru Osvětimi na vlastní kůži. Vůbec se nedá popsat, jak prostředí bývalého koncentráku působí. I ze sebeotrlejší nátury se zákonitě na místě musí stát zapřisáhlý pacifista.

Jenže to si musí člověk zažít sám, nikoli z rozhodnutí vlády, byť sebelépe míněného.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama