V suši baru jsem už párkrát byl. Poprvé mě tam vylákaly dvě kamarádky, i když se mi moc nechtělo. Ale byl to skvělý zážitek a tak na suši nedám dopustit. Je totiž docela chutné, na pohled pěkné, výživné a zatím stále ještě docela módní.
Zatím jsem suši jenom jedl. Tento víkend se ze mě stal suši kuchař. A musím se pochlubit, na první pokus se mi to docela povedlo. Pomalu ani Japonec by nepoznal, že nejedl pravé suši.
Ale hezky postupně. Moje matka je skvělá kuchařka. Zvládá českou, moravskou i slovenskou kuchyni, stejně jako jídla sousedních Maďarů či Poláků. Zvládá i jídla mnohem exotičtější. Suši ale ještě nikdy nevařila. Občas jsme si o něm ale povídali a já jednou neprozřetelně slíbil, že "nějaké to suši doma udělám".
Pak jsme na to jako zapomněli, občas na suši zase narazili, ale dělali, jako by žádný slib nebyl. Nemám ale rád dlouho neplněné sliby. "Snad to nebude tak těžké, tento týden se do toho pustím," slíbil jsem zkraje právě končícího týdne.
Sliby se slibují… Snadno. Hůř se ale plní. Přišel konec týdne a já si řekl, že už nic nebudu odkládat. Vtrhl jsem do obchodu, nakoupil potřebné suroviny s tím, že si v sobotu ráno přivstanu a suši připravím.
Sobota přišla raz dva. Na originálních japonských surovinách žádný návod. No bezva, to bude něco. Ani ne po dvou hodinách jsem měl hotovo. Musím říct, že to nebylo tak těžké a výsledný produkt vypadal skoro jako z profesionálního suši baru. Moje máma to rozhodně ocenila. A v suši víkendech se ještě bude pokračovat.
Jestli také přemýšlíte, že si japonskou specialitu vyrobíte sami, neváhejte. Je to vážně jednoduché. Pravda, nějaké zkušenosti s vařením mám, ale v zásadě nejde o nic, než uvařit rýži, správně ji ochutit a do plátku zelené řasy nori zabalit společně s rybou a dalšími ingrediencemi.
Ale musím přiznat, teď se mi to machruje. V sobotu dopoledne jsem se ale proklínal, co jsem si to vymyslel za nesmysl. Jedna věc je něco jíst, druhá něco vařit. A ačkoli jsem měl všechny potřebné suroviny (rýži, ocet na rýži sušinoko, lososa a makrelu, křenovou pastu wasabi a samozřejmě řasu nori), vůbec jsem netušil, co si s nimi přesně počít.
Jenže… žijeme v jednadvacátém století. Zatímco jsem vařil rýži, prolustroval jsem internet a narazil na spoustu zaručených receptů i historických zajímavostí. Ze všech doporučuji reportáž Jak se co dělá ze stejnojmenného seriálu Jany Bridget Hadrbolcové z internetové "televize" Stream.cz. Tam se dozvíte naprosto všechno.
Praktická rada: když nemáte bambusovou podložku, s jejíž pomocí vytvoříte rolku, nepropadejte panice. Docela vystačíte s obyčejnou látkovou utěrkou. Ani speciální superostrý nůž není tak zásadní: jen byste neměli pracovat s nožem příliš tupým a suši rozhodně nekrájejte hned po srolování, ale nechte je chvíli v lednici vystydnout.
Mimochodem: suši, to je vlastně jen rýže. Rýžová lahůdka s rybou zabalená v řase se v japonštině označuje maki.
A ještě něco na okraj: jestli myslíte, že vlastnoručně vyrobené suši vyjde výrazně levněji, než návštěva sušibaru, není to pravda. Je to stejné, jako s klasickým řízkem: restaurace si prostě musí přihodit nějakou marži, aby se uživila, ale s velkou úsporou při výrobě na koleně nepočítejte.
Je to ale skvělý pocit vyrobit něco vlastníma rukama. Zvlášť, když jde o takovou exotiku. Jestli máte rádi suši, rozhodně si to sami vyzkoušejte.