Reklama
 
Blog | Zdeněk Fekar

Vítejte v KLDR!

Včerejší večer jsem strávil v Korejské lidově demokratické republice. Sice jenom sedmdesát minut, ale stačilo to. Pokud máte rádi dobrodružné cesty, baví vás potkávat lidi a chcete poznat poslední baštu komunistické totality střižené podle Orwellova románu 1984, vítejte v KLDR.

Severní Korea mě zajímá od té doby, co jsem se s touhle neznámou zemí nepřímo potkal před dvaceti lety. Po střední škole jsem nastoupil do firmy obchodující mimo jiné také s Pchjongjangem. Chybělo málo a mohl jsem tam pracovat.

Samozřejmě, že jsem včera v Severní Koreji nebyl. Tedy osobně. Byl jsem v kině na premiéře stejnojmenného dokumentu Lindy Jablonské.

Jak jenom popsat dojmy ze včerejšího zážitku? Opravdu těžký oříšek. Nejlepší bude malá ochutnávka na youtube.com:

Překvapilo mě, že na většině webů, které jsem ještě večer prosurfoval, jsem našel víceméně stejné prefabrikované články, jaké najdete i na webové stránce snímku. Jakoby kritici neměli čas film poznat, nebo snad nevěděli, co si o něm myslet.

Mně osobně se film líbil. Celý působí jako poskládaný z amatérských záběrů obyčejných turistů. Oni to ostatně jsou obyčejní turisté, kteří se na začátku cesty nijak neznali, ale nakonec spolu vytvářejí zajímavý obraz ze své severokorejské cesty. Čert ví, jestli je režisérka nějak dirigovala nebo jenom poskládala výsledný film, ale i když vše působí amatérsky, zároveň to vytváří ohromně autentický dojem.

Tedy většinou: třeba, když si účastníci zájezdu vymýšlejí fígle, jak natočit pohledy, které by západní turista asi neměl vidět nebo když na pokoji v hotelu nad slivovicí rozebírají, jak moc je asi sledují severokorejští estébáci.

Ale některé pasáže působí uměle. Nejvíc diskuse, zda se uklonit před sochou severokorejského vůdce. Moc dobře věděli už na začátku cesty, kam jedou – a každý, kdo se vypraví na nepřátelské území, snaží se přeci většinou splynout, neprovokovat. I když je to absurdní představa, myslím, že kdyby zítra přiletěl do Pchjongjangu na státní návštěvu Barack Obama, také by se uklonil před pomníkem úhlavního nepřítele. Protokol je protokol.

Co aktérům rovněž moc nevěřím, je jejich zděšení nad všudypřítomnou propagandou. I to přeci museli čekat, navíc mnozí z nich přeci ještě musejí mít na paměti, že dost podobně to vypadalo i v socialistickém Československu. Ale uznám, paměť je krátká, navíc já tam s nimi nebyl a permanentní vymývání mozků jistě dokáže své.

V jednom momentě mě napadlo, jestli to není jenom hrané, že jde o dokument, ale nejspíš se opravdu sešly dohromady tak zajímavé postavy. Až bude film končit, zjistíte, že jste si jednotlivé účastníky zájezdu docela oblíbili. A také budete tušit, že i když Korejci plní svoje role nadšených prezentátorů komunistického blahobytu, jsou to zároveň jistě milí lidé, kteří by si zasloužili lepší budoucnost.

Zajímavé je, že přes přísná pravidla směla výprava českých turistů okatě natáčet, co by nejspíš jiným bylo zapovězeno. Přiznává to i režisérka Jablonská: jakoby Severokorejci nad filmem drželi ochrannou ruku. Kdybych podlehl paranoie některých z aktérů výpravy, musel bych si ptát, jestli jde opravdu o dokument nebo spíše propagandistický film.

Nakonec myslím, že je docela jedno, proč film mohl vzniknout, důležité je, že stojí za to ho vidět. I když vás bude tížit ponuré totalitní šero, nemůžete si nevšimnou, že kromě prázdných megasilnic a obrovitých betonových komunistických megastaveb je Korea krásná země se zajímavými lidmi. A jestli věříte aspoň trochu, že dobro nakonec zvítězí, budete ho Severokorejcům ze srdce přát.

Reklama