Reklama
 
Blog | Zdeněk Fekar

Ať mír dál zůstává…

Tak trochu netradičně dneska nechci říct nic zásadního, ani si stěžovat, ani vychvalovat... Typicky bloggersky (nerespektovaně) plkat o pocitech. Ale... Je to tak málo? Když je advent?

Nevěřte mi tak docela úplně. Planě plkat mě nikdy nebavilo.

Začal advent. Jako typicky český neznaboh z toho rozhodně nejsem naměkko. A třebas přece… Aspoň mám šanci pospojovat pár poznámek a netových linků, na které myslím už delší dobu. Kde začít?

Voľaaký zmätený

Asi pateticky. V jedné malé zemi uprostřed jednoho kontinentu kdysi už už vítězila pravda a láska nad lží a nenávistí… Nakonec vše převálcovaly tanky spojeneckých vojsk. Přátelských. Bratrských. A bylo po přátelství, skončilo bratrství… Pro naše dějiny možná typické. Přesto jsme si ještě chvíli přáli, "ať mír dál zůstává s touto krajinou…"

O jednatřicet let později pravda a láska nad lží a nenávistí zvítězily definitivně. "Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou," mohli bychom si přát. Přesto zloba, závist, zášť, strach a svár vládnou dál a jejich vláda možná potrvá déle, než bychom si snad my všichni přáli.

Moralizovat nechci. Nemám na to právo. Když jsme věřili v nesmyslný socialismus s lidskou tváří, byl jsem příliš malý (jeden rok). Když jsme vládě jedné strany spontánně, nečekaně a snad nakonec i zaskočeně odcinkávali klíči, neudělal jsem pro nové lepší zítřky nic moc (byl jsem ještě moc mladý, bylo mi dvaadvacet).

Jedno bylo ohromnou tragédií pro jednu generaci (dodneška si pamatuju, jak výročí bratrské pomoci moje matka tragicky a vztekle oplakávala svoje mládí nad vyšeptalými kotoučovými nahrávkami dobového barda Karla Kryla). Druhé bylo obrovskou příležitostí pro jiné generace (dodneška si vyčítám, že jsem tehdy nevyužil nabídky být dneska miliardářem: to se smíchem; vážněji ale žasnu nad snadností, se kterou jsem vyměnil duši básníka za pragmatismus ekonoma).

Blá, blá, blá… Já vím, už asi nudím. Kde je pointa?

Dobové intermezzo

Jako pro Čechy (Moravany a Slezany korektně nevyjímaje) mnoho jiných, bylo období šedesátých let vskutku mimořádné. (Osobně je miluji.) A jako v českých dějinách mnoho jiných mimořádných období, skončila i snaha o nemožné předvídatelným krachem.

Ale pro mě pořád ještě všechno z té doby má obrovskou sílu, byď dnes už jen historickou (nejsem žádný zpátečník). Docela náhodou jsem při surfování na netu narazil na klip zpívaný Martou Kubišovou. Její válečná verze Mamá mě i teď mrazí. Vás ne?

Jiná její píseň, Modlitba pro Martu, asi navěky zůstane symbolem protikomunistické opozice. A přitom tento záznam z YouTube dojemně zaznamenává i epilog, kdy ještě strana a vláda měly skutečnou podporu pracujícího lidu… Pak ji definitivně prokoučovaly a nevratně se musely, byť dlouhá desetiletí, řítit do pekel dějin. (By the way, vážně bychom dneska chtěli, aby tomu bylo jinak?)

Znovu a lépe

Šedesátá léta jsem vždycky měl moc rád a rád je budu mít až do své smrti. Umělecky, lidsky… ale politicky a ekonomicky jsem rád, že jsme se dožili dnešní západoevropské normalizace.

Kolik lidí tehdy odneslo fakt, že chtěli dělat dobře svoji práci. Že byli obyčejnými lidmi, s obyčejnými lidskými vlastnostmi: marnivostí, ambicemi, ješitností, touhami… Jeden z mnoha, ani nevím proč (ale vím, ale nepovím: jen prozradím, že v době největší krize před čtyřmi roky jsem jeho příběh, byť na papíře, prožíval velmi intenzivně), mne napadá významný filmař Pavel Juráček (nic ho ale nepřiblíží tak skvěle, jako jeho Deníky). Mohl by, kdyby… ale žádné kdyby nebylo. Nemohl. Neudělal.

Dost patetismu, teď už jdeme do finále.

Není měsíc, kdy nás média neoblažují skandály z archivů různých SNB, StB, KGB, KSČ, CIA, FBI, Stasi a čert ví jakých ještě potvor. Naposled duel Jaromír Nohavica versus Jaroslav Hutka.

Přiznám, mě je to nějak jedno. Byl někdo komunista nebo estébák, honil kariéru, ale nikomu nic neudělal? Mávnu nad tím rukou. Byl estébák, komunista, "obyčejný" udavač nebo dokonce řádný občan a jeho vinou někdo zemřel? Odsuďme jej!

Ale nehrajme si na pokrytce. Všichni jsme jenom lidé. Všichni chybujeme. Tehdy… i dnes. Přál bych si, abychom žili s co nejmenší dávkou zloby, závisti, zášti, strachu a sváru.

Reklama