Je to tak. V září jsem se stal učitelem. Vyučuji propagaci na střední škole. Sice jen dvě hodiny týdně, ale řeknu vám, práce je jak na kostele. Abych zvládnul odučit svoji týdenní dvouhodinovku, strávím každý týden čtyři až šest hodin přípravou na vyučování.
Ale já si nestěžuji. Být učitel byla jedna z mých představ, co bych chtěl v životě dělat. Rok po střední jsem se dokonce hlásil na vysokou na učitelství, ale (naštěstí?) mě nevzali. Moc učitelských zkušeností za sebou tedy nemám, ale přesto si myslím, že je to práce pro mě jak dělaná. Zatím jediným reálným výsledkem v mé učitelské kariéře je půlroční doučování dyslektického žáka. Za jediné pololetí jsem mu zlepšil známku z češtiny a matematiky o jeden stupeň. To jde, ne?
Než jsem začal učit, musel jsem dát dohromady tematický plán. To se lehko řekne, když si myslíte, že o oboru, který máte učit, víte hodně. Jenže ten plán se musí vejít do několika málo políček hodin, které jsou vyhrazeny vaší výuce. A škrtejte: tady prázdniny, tady povinná praxe, tady exkurze.
Nějak jsem to zvládnul. Paní ředitelka mě pochválila, svůj úkol (tematický plán) jsem prý vypracoval dobře. Tak to jsem rád.
Ale bude to stačit?
Asi ne. Nejdřív jsem chtěl být velmi benevolentní po vzoru vysokých škol. Za půl roku jedno zkoušení a jeden test. Jenže zkušenější šéfka školy mě pěkně vyvedla z bláhového snění. Když nebudu studenty pravidelně známkovat, nebudou můj předmět brát vážně.
Budiž. Už druhou dvouhodinovku jsem si naplánoval test. Z čeho jsem je asi tak mohl zkoušet, když jsme stěží probrali základní pojmy? To zvládnou raz dva, myslel jsem si.
A výsledek? Minutu dvě po zadání testu jsem ze zoufalých výrazů v očích pochopil: teď se ze mě stane nelidské zvíře, nebo možná ohrozím svoji autoritu. Chvíli jsem mudroval: Já jsem vám přeci říkal, učte se, kdykoli vám hrozí zkoušení. Slevoval jsem ze zadání: jestli neznáte odpověď na otázky ze své skupiny, odpovězte aspoň na otázky svých spolužáků. Pak jsem to zabalil. "Během celého pololetí máte jedinou šanci vykašlat se na učení. Tu jste si teď vyčerpali," rezignoval jsem a testy nehodnotil.
Je to špatně nebo dobře? Bylo by lepší většině třídy rozdat pětky? Myslím, že ne. Učení nemá být mučení, oni sami musí pochopit, že po nich nechci, aby se nadrtili nesmyslné poučky, ale aby přemýšleli o světě kolem sebe. Počkám pár hodin, ono jim to dojde.
O týden později jsem rozdal pětky za neodevzdaný úkol jedné ze čtyř skupin. Pětky rozdávám nerad, ale je to sportovní: když většina dokázala úkol odevzdat, určitě není důvod, aby to čtvrtina třídy nezvládla. Vždyť o nic nejde: jedna pětka se dá vždycky opravit. Doufám, že to pochopili. Někteří z nich přišli na konci přednášky, jestli je příští týden vyzkouším. Rád.
Ve druhé hodině téhož dne jsem si na ně připravil podraz. Rozdal jsem písemky se stejnými otázkami, jako minule. To by bylo, aby se na to nepodívali, když minule málem dostali pětku, říkal jsem si. A výsledek? Většina třídy dostala jedničku, zmatkáři dvojku. Horší známky byly výjimkou, spíš mi napověděly něco o trémě konkrétních žáků.
Jaký by měl být učitel? Nevím, ale tuhle otázku si teď kladu hodně často. Mým cílem není drilování nesmyslných pouček, ale pochopení podstaty věci. Jako třeba, když jedna ze studentek na otázku, co je to trh, odpověděla sice ne zrovna neodborně, ale v podstatě správně: "Je to, když ti, co mají peníze, honí ty, co mají zboží a naopak." Znát poučky je totiž na nic, podstatné je chápat principy. To už mě naučili mí učitelé na střední škole před dvaceti lety. Dodnes většině z nich vděčím, že nebyli dogmatiky, ale snažili se nás přimět k přemýšlení (a že se nám tehdy nechtělo!).
Učitel asi nemá být ten, který všechno ví a všechno zná. Učitel má být ten, který otevírá dveře k různým tématům, o kterých je dobré přemýšlet.
Co vy si myslíte o školství, o učitelích, jaké jsou vaše zkušenosti z vašich studentských let a jaké zkušenosti s dnešními učiteli případně mají vaše děti. Všechno si rád přečtu, jen se teď omlouvám, musím se jít učit na příští dvouhodinovku.