Statistický pohled na umění je vždycky ošidný. Nemám ho rád. Navíc tři hvězdičky z pěti, to je lehce nad průměrem. Bráno ovšem školní optikou, je to trojka, průměrné čili dobré hodnocení. Čtyři hvězdičky už by znamenaly osmdesátiprocentní kvalitu, víc než lehce nadprůměrný výkon: na takový film se musím chtít do kina vracet, což o Jánošíkovi tak docela neplatí.
Mirka Spáčilová na iDnesu o filmu napsala, že je to obrazově vděčný životopis bez humoru. S tím se nedá než souhlasit. Přesto i to je docela dost, Jánošíkovi by sice humor slušel, jeho absence ale není důvodem k zatracení filmu.
Souhlasím také s jinou výhradou Spáčilky, totiž že jenom shrnout fakta nestačí. Podtitul filmu slibuje pravdivou historii, ta se ale na plátně jaksi neobjeví. Legenda říká, že Jánošík bohatým bral a chudým dával. Film nedokáže říct, jestli to tak opravdu bylo a proč vlastně se mladý Juro nechal naverbovat do čela zbojníků. Experti na marketing ale mají jasno: zbojník-idealista dnešní mladé netáhne tolik, jako chlapík, který lup bere jako adrenalinový sport.
Jinak je to ale krásný film. Je to skoro zvláštní, že můj někdejší půlroční pobyt na Slovensku vytvořil takovou vazbu ke zdejšímu kraji; kdyby si za nic jiného nezasloužily režisérky Agnieszka Hollandová a její dcera Kasia Adamiková pochvalu, tak je to právě nádherná krajina, v níž se příběh odehrává, i folklórní scény dokreslující atmosféru. Uznávám, někdy méně je více a obraz a lidové písně a tance tady převažují nad snahou o vlastní vyprávění.
Není ale pravda, že český Jánošík zklamal, jak v pátek napsal portál slovenských novin Sme. Dabovat slovenský film do češtiny je tak trochu prasárna – docela rád bych si jej poslechl ve slovenštině a s chutí bych se podíval i na polskou verzi. Na druhou stranu ruku na srdce: mnozí Češi už dnes mají problém porozumět jazyku našich nejbližších sousedů, titulky by ale asi stačily.
Co mi je na filmu sympatické, je pohled na téma, které jinam vnímají Slováci, jinak Poláci a docela jinak my na Moravě. Tady všude je Juro Jánošík tak trochu doma, ovšem zatímco na Slovensku je pomalu národním symbolem, v Polsku jej vnímají spíš jako zbojnickou hvězdu a la Robin Hood. Marketingově zajímavé také je, jak každý z trhů jinak přistoupil k propagaci snímku: Slováci zdůraznili Jánošíkův špatný konec, zatímco Poláci spíše rivalitu mezi zbojnickým kapitánem a proradným Turjagou Huncagou, uvádí polský producent Dariusz Jabłoński v rozhovoru pro slovenskou Pravdu.
Jánošík opravdu není tak špatný film, jak by někomu mohly napovědět tři hvězdičky z pěti. Ty jen vyjadřují, že mu chybí cosi navíc: tvůrci měli zapomenout na pravdu, ubrat poetiky a folklórních scének a popustit více uzdu fantazii. Klidně mohl být kratší než nesnesitelných téměř dvě a půl hodiny: produkce by ušetřila něco ze šesti milionů eur, které ve filmu utopila, divák by přitom jistě ocenil snímek, který by měl větší grády, než vyprávěnka, která nakonec vznikla.