Vlastní "lítačku" na městskou dopravu mám od svých dvanácti let, kdy jsem začal do školy dojíždět autobusem. Od té doby jsem řádně platícím cestujícím. Když mi asi před rokem přišla obsílka k soudu kvůli nezaplacené pokutě za jízdu načerno, byl jsem opravdu překvapený. Pokud vím, na černo jsem nikdy nejel.
Ještě větší ale překvapení bylo, že jsem údajně měl jet bez jízdenky autobusovou linkou, kterou opravdu běžně jezdím. Ale co, mávnul jsem nad tím rukou, napsal na soud dvoustránkové vyjádření, že to prostě není možné, protože bez lístku nejezdím a že jde jistě o nějaký omyl a ať si všechno dopravní podnik ráčí prověřit.
Nestalo se nic jiného, než že mi přišla další obsílka. Jen ať pěkně koukám naklusat k soudnímu projednávání. Tuším, že paní soudkyně se jmenovala příznačně, jako celá kauza. Tupá.
Než jsem vyrazil k přelíčení, nastudoval jsem si, co na mne dopravní podnik má ve spise za důkazy. Hned to bylo jasné: kdosi se prokázal mojí léta ukradenou občankou. Že na dnešních občankách je naskenovaný podpis a že i ten nejopilejší revizor snadno pozná, že podpis pokutovaného nesouhlasí s podpisem na dokladu, to se dá pochopit. Že ale profesionální advokátka nedokáže prověřit věc tak triviální, jako je ukradená občanka, to je jenom další z kamínků mozaiky vypovídající příběh naší neschopné justice.
Soudí mě paní Tupá
A tak jsem se tedy v den D hodinu H dostavil do soudní budovy k projednávání mé kauzy. Připadal jsem si jako na běžícím páse. Pomalu co minuta, to jeden případ. Samozřejmě, Tupá počítá s tím, že žádný z provinilců nepřijde, tak si jen s žalující stranou vesele klábosí a na kopírce vystavují rozsudky.
A najednou do jednací síně vstoupí nechtěný element. Ještě navíc drze trvající na tom, že na černo nejel. Advokátka ani nezvedne oči od sudoku, které si neskrývaně luští, zatímco soudkyně mele nějaké nesmysly. Chvíli ji v tom s chutí nechávám, ale pak mám jejích tupých keců už vážně dost.
Kdyby paní žalobkyně nebyla líná hejbnout zadkem a přečetla si spis, a kdyby se naučila vyhledávat ve veřejných databázích, snadno by zjistila, že v té době moje občanka už dávno byla na seznamu odcizených dokladů, namítnul jsem. Soudkyně mě málem nechala zavřít. Copak jsem tohle nemohl napsat předem, aby mě nemuseli předvolávat, tvářila se přísně Tupá. Za co asi bere paní advokátka peníze, odvětil jsem s poznámkou, že snad by byla na místě omluva.
Tajuplný dopravní podnik
Omluvy jsem se samozřejmě nedočkal. Ani na místě, ani poté, co jsem napsal do velectěné advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák. Tomáši Sokolovi holt asi peníze nesmrdí, bez ohledu na to, že je vydělává bezpracně a že jeho kancelář předvádí výkon, za který by se musel stydět i kdekterý koncipient.
Jenže mi to nedalo. Chtěl jsem vědět, jak je možné, že město Praha platí za tak bídně odváděnou práci. A ještě víc mě zajímalo, kolik takový amatérský výkon asi může daňové poplatníky stát.
"Na základě čeho byla vybrána městským Dopravním podnikem AK JUDr. Jan Brož, zejména, zda bylo vybíráno z více nabídek a kterých, odkdy toto zastupování funguje, kolik milionů korun město, resp. dopravní podnik stojí ročně práce této kanceláře a v čem spočívá její přínos," zeptal jsem se koncem roku mailem Radovana Šteinera (ODS).
Pan radní má na starosti městskou dopravu. Ale nic o ní neví: "Požadované informace nemám bohužel k dispozici, prosím obraťte se přímo na Dopravní podnik," odvětil. Inu odborník na svém místě. Aby toho nebylo málo, neinformovaný radní je muž na svém místě. Sedí totiž současně i na křesle nejvyššího šéfa dopravního podniku.
V Česku bývá zvykem dobře platit nekompetentní úředníky, tak mne to moc nepřekvapilo, ale nechtěl jsem se nechat snadno odradit. Napsal jsem druhý mail: "Vážený pane radní, na jednu stranu děkuji za celkem promtpní odpověď. Ale je možné, že právě radní o tak zásadní věci nic neví? Nebo vědět nechce? Asi by měl, při své odpovědnosti, že?"
Oceňuji, že radní Šteiner, narozdíl od svých podřízených z dopravního podniku, dotaz neignoroval. Brzy přišla odpověď: "Dovoluji si ocitovat Váš původní e-mail: ´… děkuji za poskytnutí těchto informací, případně předání mého dotazu k vyřízení kompetentnímu úředníkovi.´ Znovu konstatuji, že ´kompetentním úředníkem´ ve smyslu Vaší žádosti (v tomto případě spíše kompetentním manažerem) je generální ředitel Dopravního podniku ing. Martin Dvořák. Tím považuji Váš dotaz z pohledu své kompetence za zodpovězený."
Dal jsem na radního a zeptal se přímo v dopravním podniku. Paní Eva Dydová z oddělení komunikace mi předposlední listopadový den potvrdila, že "v současné době probíhá výběrové řízení pro advokátní kancelář, která bude služby pro DP hl. m. Prahy, a. s. v budoucnu vyřizovat".
Poctivě jsem několik týdnů čekal a pak napsal mail znovu. Můžete mi napsat, jak řízení dopadlo?
Dopravní podnik sveřepě mlčí. Nenechávám se odradit, píšu znova. Zase čekám několik týdnů. Zase jenom mlčení. Nesmrdí tady něco, říkám si?
Nejspíš bylo chybou, že jsem se snažil odpovědi vypáčit z řadových úředníků. A tak jsem 16. dubna napsal přímo kováři, tedy řediteli Dvořákovi, na něhož mne odkázal radní Šteiner. Položil jsem mu stejné otázky, navíc dotaz "kdo v současnosti v této věci zastupuje DPP, případně, proč dopravní podnik dosud právní kancelář nevybral?"
A zase měsíc nic. Rozhodl jsem se pro poslední možnost: otázky jsem přeposlal 11. května mluvčímu dopravního podniku. O tři dny později mi Ondřej Pečený skutečně volal. Dneska prý už to nestihne, ale do pátku snad něco zjistí. Ujistil jsem jej, že klidně má čas do pondělka, nic se neděje. Pondělí uteklo, další přišlo, po opakované urgenci zase nic…
Nejsou černí pasažéři čestnější?
Sáhodlouhý úvod byl tentokrát úmyslný. Je tak aspoň zjevné, že jsem se informace snažil zjistit, a stejně tak zjevné je, že dopravní podnik nejspíš něco tají.
Čtrnáct let si advokát Sokol přicházel na krásné peníze. Měsíčně kasíroval za ledabylou práci milion korun, na spolupráci s dopravním podnikem tak vydělal skoro dvě stě milionů korun. Z jeho pohledu jde jistě o poctivě vydělané peníze, já si ale samozřejmě myslím něco jiného. Ale kdyby aspoň pan doktor u bohatě prostřeného stolu nemlaskal a neoháněl se morálkou, jako to učinil 18. února na webu své advokátní kanceláře.
Stamiliony plynoucí z dopravního podniku do soukromých kapes úzkostlivě utajovaných lidí jsou jen kapkou v moři podobných českých kšeftíků. A také pěknou ukázkou, jakými tunely jsou podniky financované z veřejných rozpočtů: nikdo za nic nemůže.