Musím říct, že tenhle román Erika Blaira, jak se ve skutečnosti jmenoval jeho autor George Orwell, mě fascinoval od prvních vteřin, co jsem se do něj kdysi dávno začetl.
Jak je to možné, copak on byl někdy v socialistickém Československu?, ptal jsem se tehdy. To těžko, vždyť umřel dva roky po Vítězném únoru, hned jsem si odpověděl. Nechápal jsem, jak někdo tak dokonale vystihl šedivou atmosféru našich radostných socialistických zítřků.
Orwellova kniha 1984 na mě tak zapůsobila, že jsem jí dokonce dal svůj hlas v anketě Kniha mého srdce. Přitom je tolik jiných, které mám rád, když jsem se ale měl rozhodnout pro jednu, i pro mne překvapivě jsem vybral deník Winstona Smithe.
Předpokládám, že jen málokdo tady neví, o čem slavný Orwellův román je; kdyby snad přeci jen, na wikipedii najdete dost podrobný výklad.
Tenhle týden jsem na román narazil hned dvakrát. Od pondělka se učím na páteční zkoušky, zavrtaný do nejrůznějších moudrých knih na téma marketingové komunikace. (Budete se možná divit, ale o pár odstavců dál prozradím, jak Orwell souvisí s reklamou.)
I když studium má tento týden přednost před prací, tak trochu se věnuju i nedávno zřízené firemní facebookovské stránce, proto sleduju, co se děje v knižním světě. A právě v pondělí to bylo na den přesně padesát let od prvního vydání románu 1984.
Už to je důvod tuhle vynikající knihu připomenout. Jenže, Orwellův Čtyřiaosmdesátý má své místo i v reklamě.
Je to můj oblíbený spot. Schovávám si ho už přes rok na nějakou vhodnou příležitost, abych ho na blogu představil. Letos, i když už zkraje roku, také slavil významné výročí. Je to pětadvacet let, co jej vysílali v USA.
Firma Apple Computer tehdy uváděla na trh novou řadu počítačů, svoje macintoshe, které měly konkurovat do té doby dominujícím písíčkům od firmy IBM.
Šedesátivteřinový spot, kde jsou v orwellovském duchu uživatelé počítačů představeni jako zombie ovládaná Velkou modrou IBM autoritativně kážící z obrovské obrazovky, stál 400 tisíc dolarů a firma jej nasadila během turnaje amerického fotbalového Super Bowlu hned dvakrát. Každé odvysílání mělo přijít na dalších půl milionu dolarů. Reklama se nakonec vysílala jenom jednou, správní rada Applu se bála, že spot je moc kontroverzní a mohl by se příliš dotknout zákazníků konkurenční IBM.
I přes jediné odvysílání šlo o neuvěřitelný úspěch: spot vyvolal spontánní zájem médií, takže se v nich reklama objevovala znovu a znovu a to zcela zdarma. Jen za první den prodala firma dvaasedmdesát tisíc macintoshů, tedy o polovinu více, než původně plánovala. Agentura Chiat/Day, která spot vytvořila, získala nálepku agentury desetiletí a orwellovský spot dodneška patří mezi nejlepší televizní reklamy všech dob. (Detaily o kampani jsem čerpal z knihy Gerarda J. Tellise Reklama a podpora prodeje.)
Uznejte, není to vynikající reklama? Nemám teď na mysli ekonomické efekty, ale její kreativní provedení.
Co mě na ní však udivuje je to, že právě orwellovská vize totalitní společnosti slavila takový úspěch v Americe, zemi svobody, jejíž většina obyvatel si jistě vůbec neuměla představit, že v knize popisovaná Oceánie byla realitou pro desítky milionů obyvatel východního bloku.