Paní Kateřina Sidonová položila zdánlivě jednoduché otázky: proč píšeme blog, proč právě pod křídly Respektu a co od psaní očekáváme?
Popravdě, nepřijde mi, že bych k tomu napsal něco objevného, daleko víc se těším, co se dozvím od jiných. Ale kdyby k zadání stejně přistoupila celá blogosféra, nedozvěděli bychom se nic. Tak trochu z kolegiality se tedy připojím.
| PROČ PÍŠU? Možná, že slova jsou jenom slova, jimž nerozumím. Však já si jich cením a taky jim věřím. Slovy lze shlédnout nádherný svět! Sto tisíc vět popíše růžový květ, milion vět popíše lásku. Ty věty jsou krásné a jemné jak stříbrné nitky pavučin. Jsou věty varovné, věty výbušné, věty hrůzné; jsou věty, které skládají nevinná slova za sebou tak, že čiší z nich zloba. A dnešní doba zvlášť užívá slabikář, jenž dává z dálky tušit zášť. Proč? Já slova skládám tak, aby i dnešní doba znova zas spatřila svět nádherných vět. Ze sborníku Inter arma silent Musae, Romy Publishing House, Praha 1988 |
Pět motivů: ETLaKaK
Když jsem si dělal na papír poznámky k tématu, vypsal jsem celkem pět hesel coby motivy mého bloggerství: ego, trénink, laboratoř, komunikace a komunita.
Určitě jako u většiny autorů i u mne byla jednou z motivací masáž vlastního ega. Všichni lidé, kteří mají potřebu psát, v sobě najdou více či méně silnou touhu být viděni. Někdo si to přizná, někdo chce měnit svět, ale člověk, který by nejraději ze všeho přítomnost na zeměkouli strávil nepovšimnut coby šedivá myška, stěží sedne ke stolu a začne psát.
Úmyslně jsem tu nejošklivější možnou motivaci uvedl hned na začátku. Určitě byla na začátku blogování také nejsilnější z celé pětice.
Teď ale udělám menší skok rovnou ke komunikaci a komunitě. Na začátku jsem cítil, že by psaní blogu mělo nebo mohlo přinášet i vzájemnou výměnu názorů a zkušeností mezi autory a čtenáři a také vytvoření konkrétních vazeb mezi nimi.
Protože i v minulosti jsem se živil tvorbou textů stejně jako dneska, považoval jsem blog za ideální laboratoř a posilovnu zároveň: psaním se dá relaxovat od práce a starostí, ale i trénovat profesní zdatnosti, ještě lépe se dá na blozích propojených s diskusemi otestovat, jak jednotlivá témata čtenáři přijímají či jak na určité vyjadřovací postupy reagují.
Tehdy a dnes
Jedna věc jsou prvotní úmysly či očekávání a druhá věc je následná skutečnost.
Otevřeně musím přiznat, že před třemi lety jsem se do blogování vrhal s daleko větším nadšením. Možná trochu barnumsky, ale s přihlédnutím k vývoji jistě i správně jsem už titulkem svého prvního textu dal najevo, že blogování považuji sice za malý krok pro bloggera, ale velký skok pro média.
Ani po třech letech ovšem nemám důvod na tom cokoli měnit. V tomto ohledu se moje očekávání spojená s blogem docela splnila. Jestli masáž ega (být viděn) byla na začátku asi nejsilnějším motivem k blogování,
dneska vedou spíše motivy trénink a laboratoř (kvůli mé práci) a
komunita (mám rád své stálé čtenáře a také vím, že řada přátel můj blog
bedlivě sleduje).
Deníček není vědecká práce
Opravdu mě těší zájem čtenářů, kteří mě čtou pravidelně a věcně, byť třeba nesouhlasně komentují moje texty. Od samého začátku také obhajuji, co jsem o blozích uváděl hned na startu svého blogování: že být blogger neznamená suplovat média ani odborné publikace, ale že jde víceméně o jakýsi osobní deníček (byť je asi výsostně žádoucí vyhnout se psaní a la "můj milý blogísku, včera se stalo to a to").
Blogy jistě mají svůj vliv na média, neměl by se ale přeceňovat a rozhodně je špatné plést si komerční charakter blogů (ano, i Respekt je komerční médium a jeho blog má za cíl především přilákat pozornost, nahnat návštěvnost a tedy pomáhat výdělečné mašinerii) s veřejnoprávními médii či jakkoli veřejným prostorem (ač i zde někteří bloggeři míní, že obsah blogů by měl nějakým způsobem bojovat za veřejné blaho a zájmy, naivně se pletou, stačí si jen řádně přečíst kodex bloggera). Ale po čtyřiceti letech komunistického vymývání mozků se není co divit, že si pleteme pojmy s dojmy.
Proč jsem si pro svůj blog vybral Respekt je celkem jasné: chtěl jsem médium, od kterého jsem čekal méně rutinérství a aktivnější přístup a tedy i možnost lépe vyniknout, než v záplavě tuctovějších masových blogů větších médií.
Co tu chybí a co mi vadí?
I na to se ptá paní Kateřina. Možná trochu mi chybí větší zájem redakce dát blogům prostor v tištěné verzi časopisu, na druhou stranu, vždy jsem se všude Respektu zastával, že je jen na něm, nakolik se odhodlá texty bloggerů vytěžovat.
Víc mě ale šokovala úroveň zdejších diskusí a hlavně nezájem a neochota i-Respektu s tím cokoli dělat.
Na jednu stranu jsem sice z dřívější praxe v médiích zvyklý na to, že diskuse pod články jsou smradlavá žumpa: je přeci tak jednoduché vyblít se pod něčí článek a podepsat se libovolně smyšlenou zkratkou.
Nejvíc ze všeho mě ale udivuje, že zdejší bloggerská komunita toleruje exhibice samozvaného inkvizitora, který si osobuje jako jediný vědět, jak se co správně píše a kdo má vůbec nárok na existenci. Úmyslně jej nejmenuji, všichni ho tu dobře známe, nemocných pomatenců je vždy nejlépe si nevšímat, nezmínit ho v přehledu negativ ale nemohu. Asi málokdo si uvědomuje, že jeho hulvátství už překročilo tolerovatelné hranice, co ale hůř, škodí víc celku, než autorům, které se rozhodne poplivat.
Že je něco běžné ale ještě neznamená, že se to musí tolerovat a už vůbec ne, že se s tím nedá nic dělat.
Například na serveru Aktuálně.cz jsou diskuse bedlivě monitorovány a sprosté blitky bez milosti odstraňovány. Na iDnesu zase není možné diskutovat bez předchozí registrace; k té je sice možné využít smyšlenou identitu, znalec psychologie internetových magorů ale jistě potvrdí, že už to představuje překážku pro bezbřehé nechutnosti.
Nikdy jsem nesouhlasil s jiným spolubloggerem, který kvůli sprosťárnám raději diskuse vůbec nepovoloval. A ani nechápu, že někdo chce blogovat, ale nechce se svými čtenáři diskutovat. Kdo ale nezvládá základní pravidla společenské etikety, ten asi v diskusích ale vážně nemá co dělat. O to větší paradox je, že na blogu Respektu se víc respektují práva těch, kteří nerespektují práva jiných.
Odstěhovat nebo zrušit
Právě to byl i důvod, proč jsem nedávno zvažoval přesun svého blogu někam jinam. Pravdou je, že pořád ještě mapuju možnosti, kam se přestěhovat, ale nejspíš tady ještě zůstanu. Stálí čtenáři by jistě neměli problém změnit adresu mého blogu, proč ale utíkat před těmi, kteří tady naopak nemají co dělat?
Nicméně stěhování je jedna z přijatelných alternativ. Určitě se ale zatím nechystám zrušit svůj blog, jakkoli podle Miloše Čermáka k tomu v současnosti existuje řada pádných argumentů – a stejně tak i důvodů pokračovat v blogování.
Zlato a pozlátko
Aby bylo jasno: přes všechny výhrady mi blogování víc přináší, než ubírá. Už odmala jsem chtěl být spisovatelem, což se mi sice nepovedlo, na střední škole jsem profesorce chemie suverénně tvrdil, že mě živit nebudou analýzy, ale psaní, což se splnilo. Už tehdy jsem také přemýšlel nad tím, co mi psaní přináší, proč píšu, jak dokládá jedna z mých dobových literárních etud v rámečku.
Před dvaceti lety jsem byl ještě moc naivní, dneska k psaní přistupuju trochu cyničtěji. Na první pohled. Není všechno zlato, co se třpytí – a naopak. Vůbec není pravda, že mě nezajímají názory čtenářů na moje texty. Jenom bych byl rád, kdyby si uvědomili, že úmyslně volím témata, jaká volím (protože psát o tom, o čem budou psát ostatní, se mi málokdy chce) a že blogování je víc nezávazná hra s náměty a se slovy, než přísně vědecké popisování světa.
Pro mě nejpodstatnější jsou hmatatelné výsledky: sleduji celkem pečlivě čtenost jednotlivých článků a vysoký počet čtenářů považuji rozhodně za prokazatelnější hodnocení kvality, než názor jednoho dvou ředitelů zeměkoule. Se všemi ostatními čtenáři či spolubloggery se snažím komunikovat a co mě opravdu těší, že s některými z nich jsme se i spřátelili.
Možná stejně jako v reklamě na Müllerovy jogurty stačilo na otázku paní Kateřiny jednoduše říct, že tohle je ten pravý důvod, proč píšu.