Nedá mi to. O něho samotného jsem se nikdy nijak nezajímal, jeho smrt mě ale přiměla zajímat se o něj dodatečně. Jerome David Salinger je pro mě bez diskuse jeden z největších spisovatelů dvacátého století. I když vlastně napsal jenom jediný román (a pár povídek).
Ono to možná vypadá trochu křečovitě. Ale není. Obvykle na svém blogu nevzpomínám na kdekoho, kdo právě natáhl bačkory. Ale Salingera nemůžu nechat odejít, aniž bych o něm ztratil slovo.
Vlastně jsem byl překvapený, když jsem se o něm v posledních dnech, až po jeho smrti (protože dřív mi jaksi nestál za pozornost, jeho nesmrtelný román Kdo chytá v žitě mi přišel důležitější, než on) dozvěděl, jaký to byl podivín. Stejně to nic nezmění na tom, že pro mě je to ohromný autor. Nemusíte mi věřit (i když v městské knihovně vědí své), ale zrovna loni na podzim jsem si jeho skvělý román půjčil a přečetl znovu.
Dodneška si na něj pamatuju. Pokud jde o literaturu, vždycky jsem byl tak trochu šprt (i když sám jsem to tak nevnímal, dělal jsem to dobrovolně). Povinnou literaturu jsem docela nenuceně četl. A přiznávám, že většinou mě nebavila.
Ale když jsem si v knihovně poprvé půjčoval Salingerův román Kdo chytá v žitě, netušil jsem, že ve mně něco nechá. Tehdy jsem se možná tak trochu styděl, co že si to půjčuju, ale když jsem se do knížky začetl, vážně jsem si Caulfielda zamiloval. Já vím, zní to blbě… ale viděl jsem se v něm.
Až zpětně si uvědomuju, že mezi mým prvním čtením knihy a jejím prvním vydáním zeje zhruba třicetiletá past. Jak mě tehdy v pubertě Salingerův román přišel moderní, navzdory trochu staromódnímu jazyku… a jak neskutečně moderní vlastně musel být v jednapadesátém roce, když poprvé vyšel v Americe.
Nechce se mi blábolit o Caulfieldovi ani o Salingerovi, myslím, že Holden zůstane ještě dlouho aktuální pro další generace mladých, a Salinger díky svému hrdinovi zůstane nesmrtelným autorem.
Salinger měl ohromnou schopnost vystihnout pocity dospívajících. A mě napadá, jestli jej čtou i dnešní mladí (a mrzí mě, že právě před týdnem mi skončila moje druhá učitelská sezona, byl bych se zeptal). Vím, že i dnešní náctiletí čtou, čtou hodně a čtou poměrně zajímavé věci… ale chce se mi věřit, že příběh Holdena Caufielda je pro ně pořád zajímavý, jako byl před šedesáti lety.
Ostatně, až budu mít možnost, docela rád se zeptám dnešních češtinářů, co doporučují svým studentům na střední… Sám si ze střední nic (určeného mladé generaci) nepamatuji víc, než právě Kdo chytá v žitě. A pak, nesmějte se, Love Story od Ericha Segala nebo příběhy Danyho Smiřického našeho Josefa Škvoreckého.
Co s tím má Harry Potter? Uznejte, musel jsem se o něm zmínit, je to absolutní hit posledních deseti let. Podle některých zdrojů se ho už prodalo na 400 milionů výtisků, zatímco Salingerova hitu jen 65 milionů výtisků. Jenže… jednak s těmi zdroji je to všelijaké, Potter je navíc sedmidílná sága, jejíž prodejnost po vydělení sedmi pořád ještě zůstává úctyhodná, ale ne zase tolik ohromující.
Je to jistě záměrně provokativní představa, ale vůbec bych se nedivil, kdyby za sto let Holden Caufield pořád patřil mezi známé postavy světové literatury, zatímco Harry Potter upadne v zapomnění. A to přitom obdivuji potterovský marketing, jaký se Joanne K. Rowlingové podařilo vyčarovat!
Co myslíte vy? Kdo je větší autor? Kdo přežije a kdo skončí v propadlišti dějin? Co jste četli, když jste byli mladí?