Nové noviny měly být původně "inteligentním bulvárem", jakousi tištěnou verzí televizního zpravodajství. Nápad to nebyl špatný, i když zpětně se zdá být nad slunce jasné, že jejich majitel ve skutečnosti sledoval méně kalé cíle. Nebudu tady otravovat mediálním dějepisem, příběh zkrachovalého deníku si můžete přečíst na webu jeho bývalých zaměstnanců.
Od kreténka ke kreténovi
Podstatné je, že neexistující noviny měly dorazit na stánky za rekordní jediný měsíc.
Formálně se to povedlo, potisknout papír není takový problém. Jenže vypadaly dost hrozně. Jako toaletní papír s písmenky. "Vydavatel Ivan Kaufmann zplodil a předčasně porodil kreténka, který se s dalším růstem může proměnit pouze ve většího kreténa," napsal na svém blogu Filip Rožánek. Rožánka jsem tehdy samozřejmě nenáviděl (maje tehdy čest být šéfredaktorem narychlo spíchnutého plátku) a tak jsme mu s kolegy připravili pomstu: nabídli mu, ať pro nás něco napíše. Nenáviděný kritik měl ale samozřejmě pravdu.
Není divu, že kvapná práce nepřinášela ovoce. Škatulata se trochu zahejbala, nastoupil nový šéfredaktor a s ním i nová koncepce. Inteligence se měla z bulváru nejdříve trochu, později zcela vytratit. Jinými slovy, z novin stříkala krev a vyčuhovaly nahé zadky lepých děv.
Nechci se vymlouvat, já nic, já muzikant. I když se mi cotýdenní změna koncepce vůbec nelíbila, loajálně jsem ve fabrice na škvár dál pracoval. Než jsem se začal poohlížet po změně, noviny stačily zkrachovat.
Smutné poučení?
Bylo to ohromně poučné. A smutné. Každý krach či smrt jsou takové. Ale poučné a smutné byly věci ještě předtím, než přišel konec.
Dodnes s bývalými kolegy vzpomínáme, jak jsme horečně hledali další spolupracovníky a kdo všechno se hlásil do redakce s tvrzením, že je novinář. Už tehdy na jaře ve mně pomalu začalo klíčit rozhodnutí, že v novinách už dlouho pracovat nebudu. Tehdy jsem to ale ještě netušil, měl jsem tu práci rád a dokonce si myslel, že ji dělám docela dobře.
Bylo ale zajímavé sledovat, jak se za tu krátkou dobu z původně velmi nesourodých lidí postupně vytvářel celkem šlapající tým. Ne nadarmo se u podobných projektů nějakou dobu pracuje nanečisto.
Poučné bylo i nahlédnutí pod finanční pokličku. Všeobecně koluje přesvědčení, že rozjezd novin stojí miliardy korun. Pravda je trochu jiná. Deník sice není zrovna nejlevnější záležitost, investor ale vystačí s mnohem skromnějším rozpočtem. Větší problém představuje poctivá příprava a kvalitní tým a pokud noviny nemají neustále pošilhávat po dotacích, tak kvalitní prodej inzerce.
Ani ne. Spíš užitečné
Přesně po pěti měsících majitele novin přestala hra na mediálního magnáta bavit. Vyrukoval s báchorkou o bankrotu, aniž by lidem zaplatil za jejich práci. Ve stejný den investoval desítky milionů korun do jiné své firmy.
Mít nálepku zkrachovalého šéfredaktora určitě nebyl nejlepší předpoklad pro hledání nového působiště v médiích. Abych si svůj kádrový profil ještě vylepšil, postavil jsem se na stranu zaměstnanců vyhozených na dlažbu.
Když boj s třídním nepřítelem skončil, zazpíval jsem si ještě labutí píseň v Lidových novinách. Na ty zvlášť rád vzpomínám, i když to trvalo jenom velice krátce. Nebo možná proto. Hladina mediálního rybníka se nade mnou definitivně zavřela.
Zažít krachy? Nevadí!
Zažít nudu? Jó, to vadí! Přesně tak se to zpívá ve známé písničce Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka (mimochodem, tahle skladba letos slaví patnáct let).
A je to tak. I když jsem se tehdy, a nejenom kvůli vyhazovu, ale i jiným osobním důvodům, cítil docela na dně, dneska to vidím úplně naopak. Nebýt nečekaného veletoče, možná nikdy bych se nerozhoupal novinařinu opustit, ačkoli jsem cítil, že už mi to nic nového nepřináší.
Od té doby, co jsem si prožil nejen mediální vzestup, ale i pád, docela jinak (smířlivěji) hodnotím většinu novinářských přehmatů.
Impuls tak na konci tunelu skutečně rozžehnul slibované světlo. Začal
jsem se věnovat profesi, která mě opravdu baví, vrhnul jsem se do
studia a vůbec získal novou chuť do života.