Data, která se zde pokusím převyprávět, pocházejí z národní části výzkumu Sjednoceni a soudržní: Hledání občanství ve stále bližší Evropě (Integrated and United: A quest for Citizenship in an "ever closer Europe", INTUNE). Výzkumu se zúčastnilo devatenáct zemí, realizátorem projektu v tuzemsku byl Sociologický ústav Akademie věd.
"Cílem celého projektu je výzkum změn v rozsahu, povaze a charakteristice občanství, které v současnosti prochází změnou v důsledku prohlubování a rozšiřování Evropské unie. Zaměřuje se na integrační a decentralizační procesy na národní i evropské úrovni, které ovlivňují tři základní dimenze občanství: identitu, reprezentaci a výkon dobrého vládnutí," vysvětluje v úvodu práce Zdenka Mansfeldová odpovědná za českou část projektu.
Šetření probíhalo ve dvou cílových skupinách: mezi poslanci a mezi zástupci vedení významných firem působících na českém trhu. Vybral jsem výpovědi poskytující pohled očima byznysmenů.
Čeští manažeři se výrazně odlišují od svých západních, ale i postkomunistických kolegů. Výrazně u nich převažuje ekonomické vzdělání, jen velmi málo z nich jsou právníci a zcela opovrhují společenskými vědami. V rámci celé Evropské unie se také nejvíce hlásí k pravicové ideologii.
Proszę państwa, sprechen Sie English?
Všudypřítomná angličtina platí v byznysu za univerzální celoplanetární jazyk. Mezi Čechy jí mluví 81 % respondentů, což je o čtyři procentní body méně, než v souhrnu nových členských zemí. Ve staré Evropě mluví angličtinou čtyřiadevadesát procent manažerů.
Určitou kuriozitou je moje oblíbená polština. V Česku jí mluví plných sedm procent byznysmenů a stejný je i podíl těch, kteří se domluví španělsky. Jistě nepřekvapí, že mezi zápaďáky nezvládá polštinu nikdo, zatímco španělsky mluví čtvrtina dotázaných. A pro úplnost: polština je poměrně silná v celé skupině nových členských zemí: mluví jí shodně 7 % lidí ze vzorku, zatímco španělsky mluví jen dvacetina Novoevropanů.
Právo? Nic než národ!
České byznysmeny váže silnější pouto s Evropou, než s jejich vlastním regionem původu. I tím vybočujeme oproti zbytku sjednoceného kontinentu: jen u nás je Evropa na prvním místě.
Pro manažera "být pravým Čechem" znamená především ovládat češtinu, respektovat zákony a teprve poté následuje vnitřní identifikace s národem. Dost podobně jsou na tom i jejich kolegové z bývalého socialistického bloku (kteří samozřejmě hodnotili, co pro ně znamená být pravým Rumunem, Polákem nebo Maďarem). A v zásadě stejné je to i v případě otázky po "pravém evropanství", které my východňáři definujeme jako znalost některého evropského jazyka. Naopak ve starých zemích vládne respekt k právu a normám, ať už národním, nebo unijním.
Možná nás tedy nepřekvapí, že v českém byznyse vládnou podmínky džungle. Respekt k právu je velmi důležitý jen pro 48 % českých manažerů, zatímco na západ od Aše je to 72 %. Divoká ekonomika u nás vládne zdaleka nejsilněji: v souhrnu nových členů unie je právo velmi důležitým faktorem pro 58 % manažerů.
Parlament versus kraj
K regionům se sice nehlásí, ale nejvíce důvěřují čeští manažeři krajským úřadům (5,73 na škále od nedůvěryhodné nuly po naprostou důvěru 10), nejméně naopak Evropskému parlamentu (4,18). Ve starých zemích s ustálenými hodnotami je vcelku přirozeně nejdůvěryhodnější národní parlament (6,16). V nových zemích je nejméně důvěryhodný národní parlament (4,37), zatímco prim hraje Evropská Rada ministrů (5,44) a Evropská komise (5,42).
Soukromě si trochu troufnu odhadovat, že značná část respondentů přesně netušila, na co odpovídá. Třebaže unijní historie je poměrně krátká, její orgány se mění jak na běžícím pásu. Kdo z vás skutečně tuší, jaký je rozdíl mezi Evropským parlamentem a Evropskou komisí?
Znalost důvěryhodnosti jednotlivých institucí je důležitá s ohledem na cesty, jimiž lze "protlačovat" svoje zájmy. Podle českých byznysmenů to jde nejlépe pomocí lobbingu prostřednictvím zájmových asociací, teprve na třetím místě je národní vláda a v zásadě podobně jsou na tom ve starých i nových zemích. Když už, národní vláda dokáže prosadit víc, než než národní parlament. Skoro se to zdá logické, od toho vláda je, parlament nikoli.
Hrozby a cíle
V Česku víc než jinde se svět byznysu bojí nárůstu nacionalismu (52 %). Naopak příliš nemáme strach z globalizace (což ale platí ještě více pro všechny nové země, než samotné Česko).
Příslušná procenta zde neuvádím, pro správnou interpretaci je podstatné znát přesné rozložení jednotlivých variant odpovědí (zájemce si jistě rád přečte celou studii). Dám tady ale slovo autorům práce: "Obecně je u politických elit vidět větší ohled na sociální otázky, než je tomu u ekonomických elit. U všech skupin je ale na posledním místě obava z přílišného přátelství USA s vybranými zeměmi EU. Ukazuje se, že elity z postkomunistických zemí mají často poněkud výraznější obavy ze všech dotazovaných oblastí, s výjimkou strachu z rozšíření EU o jiné země než Turecko a příliš blízkého vztahu některých zemí s USA. Naopak mají pravděpodobně na základě zkušenosti z dob socialismu oproti svým západním kolegům až dvojnásobně vyšší obavy ze snah Ruska ovlivňovat věci v Evropě." Citace dostatečně trefně shrnuje postoje manažerů k daným otázkám.
Sociální jistoty nebo trh?
Má Evropská unie zajišťovat lepší sociální podmínky pro své občany, nebo je jejím hlavním cílem větší konkurenceschopnost evropské ekonomiky na světových trzích. Toť otázka!
Bé je správně jak pro české manažery (81 %), tak pro byznys ve starých i nových zemích (v obou případech shodně 76 %). Tady musím zmínit, že české politické elity jsou nejtržnější: jejich hlasování skončilo v poměru 58:33, zatímco stará Evropa preferuje sociální jistoty poměrem 27:44 a nové země jako celek jsou nám blíže, přeci jen by si ale chtěly více užívat na úkor jiných (54:24). Pro úplnost: dopočet do sta tvoří přesvědčení, že rolí Evropy je obojí.
Boj o moc
Kdo má podle byznysmenů rozhodovat o klíčových otázkách?
Zdravotnictví je jednoznačně věcí národní úrovně (u nás 57 %, obdobně i v dalších zemích). U daní to není už tak jednoznačné: Češi jsou vcelku přesvědčeni, že je to národní záležitostí (62 %), zatímco staré země lavírují mezi národním (40 %) a evropským (33 %) vlivem. Nezaměstnanost má rozhodně řešit národní vláda (49 % v Česku, 42 % ve starých zemích, 37 % v nových zemích), čeští manažeři odtržení od regionů jim ale v této věci přisuzují významnou roli (24 %). Staré země (33 %) se shodnou s Českem (39 %), že evropskou kriminalitu je nejlépe řešit celoevropsky. Také imigrační politika je u nás i ve starých zemích jednoznačně věcí Evropy (55, resp. 56 %), zatímco nové země jako celek si stále chtějí ponechat silný vlastní vliv (36 % pro Evropu, 34 % pro národní vlády). Otázky životního prostředí jsou nejsilněji vnímány jako záležitost Evropy: i když opět to platí především ve staré patnáctce.
Komu dáme stovku?
Předposlední část studie se zabývá redistribucí daní. Respondenti měli rozhodnout, jakou část z vybrané stokoruny by přidělili regionálnímu rozpočtu, národní vládě či kolik by poslali do unijní kasy. Čeští manažeři by nejčastěji nechali peníze v regionu, kde se vybraly (47,3 %), dalších 38 % by měla dostat národní vláda a pouze zbylých 14,70 Kč by putovalo do Bruselu. Rozdělení podle starých zemí by bylo vyváženější: 43:33:21.
"Pokud se podíváme na jednotlivé země, uvidíme, že většina z nich se přiklání k tomu, aby největší část daní končila v národních rozpočtech," shrnují autoři studie. Silný národní rozpočet prosazují Britové, Litevci, Estonci, Dánové a Portugalci, naopak více peněz pro regiony prosazují společně s Čechy i Bulhaři, Slováci a Poláci.
Všechna zvířata jsou si rovna, ale…
ale některá jsou si rovnější, tak kázala poslední verze zákoníku platícího na Orwellově Farmě zvířat. A takové jsou i pocity postkomunistických respondentů z fungování unie. S tím, že zájmy některých zemí mají v unii větší vliv, souhlasí 95 % českých manažerů, 87 % manažerů v nových zemích a jen 77 % byznysmenů ze starých zemí. Stejně tak silné je v nových zemích přesvědčení, že ti, kteří rozhodují na unijní úrovni o nás bez nás, neberou dostatečný zřetel na zájmy národních zemí.
Dobrá zpráva na závěr. I když necítíme spravedlivý přístup, vnímáme členství v Evropské unii jednoznačně jako přínosné (v Česku a nových zemích 93 %).
Kam to spěje?
Budoucnost Evropy je v prohloubení integrace. Na stupnici od nuly do deseti to s razancí 7,07 tvrdí západní manažeři, stupeň 6,25 hlásí východoevropští manažeři, v zásadě pro jsou i tradičně skeptičtější Češi (5,39).