Ale popořadě. Měl jsem nejdřív radost. U píseckého tankového pluku byl jeden pěkný zvyk. Když už museli vojáci trávit nejkrásnější svátky v roce zavření v kasárnách, každý rok se z trojice tankových praporů vybral jeden, který strávil štědrovečerní hostinu v noblesním prostředí vyhlášeného plukovního "restaurantu".
Po příchodu z bardejovské péešky jsem byl přidělen právě sem. Do důstojnické jídelny písecké posádky. Pracoval jsem tam nejdřív jako kuchař (a vážně se naučil docela dobře vařit), později se ze mě stal číšník (tuhle práci miluju, a navíc za minulého režimu nebylo od věci mít v kapse výuční lejstro z nějaké manuální profese).
Písecký grand restaurant nebyl podnik ledajaký. Opravdu se tam skvěle vařilo. Vždyť také zdejší šéfkuchařka pocházela z rodiny, která ještě coby vydřidušská maloburžoazie v oboru pracovala. Když je někdo dobrý kuchař, o svoje umění nepřijde, ani když se z něj stane soudružka občanská pracovnice.
Závodka byla rozdělená na tři oddělení. V tom prvním bylo obyčejné linoleum. Stravoval se zde velitelský plebs, nejnižší "pošťácká" kasta vyzdobená na výložkách jen stříbrnými hvězdičkami. Právě tady jsem začínal coby pingl. Moc mi to nešlo. Bylo zde jenom pár stolů, přesto jsem nestíhal vůbec nic. "Polívku? Jistě jistě, už vám ji nesu… Už je studená? Aha, a vadí to? Že vám nesu moučník a vy jste ještě nedostali hlavní chod. A co to bylo? Aha, objednávku jsem si vzal před půl hodinkou? Promiňte, prosím…" Věčně zplavený jsem lítal po place, než jsem odešel od hosta do kuchyně, už jsem nevěděl, co si vlastně objednal (denně jsme vařili tři různá menu). Začátečnická klasika. Také jsem si od zkušenějšího kolegy vysloužil příznačnou přezdívku: Fofrník. Nesnášel jsem ji, leč bohužel byla trefná.
Jenže každý snaživý elév se svoji práci nakonec naučí. A snaživý, to já jsem, pokud mne něco baví. Netrvalo dlouho a dostal jsem na starost celou levou řadu v hlavní části podniku.
Obsluha byla vzorná, prostředí útulné. Na zemi koberce, na stolech prostřeno podle zásad vybraných restaurací. Nažehlení číšníci tady obsluhovali stovky hostů denně se vší parádou. Žádná levná závodka, ale podnik, za jaký by se nemusel stydět hoteliér široko daleko. (Však taky soudružka vedoucí byla pěkně ostrá: pokud jde o odbornou stránku věci, klobouk ovšem dolů. A odborné hľadisko je v lidové armádě přece nadevše!)
A právě letos měla naše restaurace hostit na Štědrý večer vojáky třetího praporu. Tam jsem také patřil. Nemusím asi zdůrazňovat, že jsem se chtěl ukázat a taky dopřát klukům opravdu pěkné Vánoce.
Už od rána jsme kmitali. Kuchaři připravovali salát, rybu a spousty jiných lahůdek, já s kolegy zase slavnostní tabuli. Nechci se lacině chlubit, ale výzdoba byla tehdy opravdu úžasná (nebýt železné opony, jistě bychom dostali nějakou hvězdičku od gurmánského Michelina).
Pak nastal čas Č, hodina H a večeře V mohla začít. Do restaurace napochodovala stovka vojáků. Někteří z nich se přeci jen trochu učesali, mnozí snad dokonce přežehlili i svoji uniformu. Vrhli se ke stolům, velitel pronesl pár slov a…
Než jsem si stačil užít pohledu na spokojené kamarády, byli pryč. Zhltli jídlo jako ten nejsprostší guláš podávaný v hliníkových ešusech a prchli zpět válet se na kavalce. A nechali tady neuvěřitelnou spoušť. Pokud byste právě přišli, nemohlo by vás nenapadnout, že se tady ládovalo stádo prasat.
Přiznám se, byl jsem z toho trochu přešlý, smutný, unavený. I když na dlouhé rozjímání nebyl čas. Úklid zabral asi dvě hodiny a pak jsem byl rád, že je všechno za mnou. Musím být spravedlivý. Uznání jsem se dočkal. S kamarádem výkoňákem jsme si otevřeli lahev dobrého vína a svátečně se ožrali.
Proč se mi z paměti vynořil právě letos o Vánocích příběh starý bezmála dvacet let? Přesně nevím.
Možná jako krásně ilustrativní příklad, jak se o Vánocích honíme jenom za konzumem (nic proti: sám tady patřím spíš k obhájcům, než žalobcům komerční sféry), naprosto prázdným a nesmyslným. Smysl je někde úplně jinde. Jako dítě jsem se těšil "na Ježíška", hlavně na dárky, dneska mi naopak dělá radost dárky rozdávat a hlavně: je fajn mít kolem sebe blízké lidi. Možná se to nezdá, ale většina z nás to vnímá podobně.
Možná moje písecká historka byla prvním okamžikem, kdy jsem si uvědomil, že věci často neděláme dobře jenom pro uznání a odměnu (lhostejno zda finanční nebo jinou) jiných, ale sami pro sebe. Tehdy mi sice bylo trochu líto, že nikdo pořádně neocenil moji práci. Jenže já jsem moc dobře věděl, kolik času a úsilí mne a mé kolegy stálo vytvoření kouzelné atmosféry: to, že se vše povedlo, byla moje skutečná odměna.
A možná tenhle příběh potěší mnohé ženy, které nám připravují krásné chvíle nejenom na Štědrý den, a někdy trpí pocitem, že to neumíme ocenit. Věřím tomu, že umíme, jenže muži o podobných věcech neradi mluví.
Ale ve skutečnosti většina lidí dokáže ocenit, když děláte dobře svoji práci. Vždyť i já vím, že někteří z kluků do té doby takhle slavnostní večeři nikdy předtím nezažili.