Pavel byl číšník v jedné vinárničce, kterou jsme si kdysi dávno oblíbili. Chodíme tam spolu pravidelně už dobrých deset let. Jak to tak v gastronomii bývá, i tam se personál poměrně často střídal… Až na Pavla.
Ten byl jedna z mála jistot podniku. A doslova jeho perlou. Poměrně mladý, neskonale úslužný, vždycky vzorně ustrojený i přesto, že šlo o podnik někde na hranici někdejší třetí a čtvrté skupiny.
Těšívali jsme se na něj s Evou. Jasně, že nám šlo hlavně o to vidět se a pokecat si, ale chodívali jsme po různých pražských lokálech, tenhle pro nás byl vždycky tak trochu domovský. Cítili jsme se tam fajn.
Tohle bych do Pavla nikdy neřekl. Byl sice zjevný introvert a asi měl své starosti jako každý z nás. Ale tohle by vás nenapadlo, kdybyste ho znali. Zvlášť když pár týdnů před svým definitivním odchodem ze světa absolvoval poměrně drahou operaci očí a měl z ní velkou radost.
Vlastně ani já ani Eva o něm nevíme nic víc, než těch pár detailů, o nichž si tak lidé povídají s číšníkem. Až zpětně jsme se dozvěděli, že se o sebevraždu už v minulosti pokusil. Vědět to dřív, stejně bychom mu těžko pomohli. Nebo ano?
Zvláštní, nepříjemný pocit. Vím, že to není moje vina, a přesto jsem si poslední dny několikrát položil otázku, jestli jsem mu přeci jen nemohl nějak pomoct, kdybych to věděl. Asi ne.
Neznám moc lidí, kteří dobrovolně odešli ze světa. Takhle zblízka byl Pavel snad první. Přemýšlím, jak to nese jeho okolí, jeho kolegové, jeho rodina… Znám ještě někoho, kdo má podobné starosti a možná bych mu mohl pomoct?
Některé věci nevyřešíte, vím to. Ale musel jsem si tady poznamenat Pavlův odchod, protože aspoň tak mi zůstane vzpomínka na chlapíka, který ať už snil o čemkoli, určitě byl jeden z nejlepších číšníků, co jsem kdy znal.