Pokud se bavíme o platech, myslím, že o zásluhy rozhodně nejde. Podstatná je hodnota odváděné práce. A ta může být u každého jednotlivce jiná. Ale pěkně popořadě.
Děcka za všechny prachy
Zrovna tento týden jsem se zúčastnil jedné z dětských akcí, které v rámci naší firmy organizuji. Na dětský program přišla zrovna třída mé oblíbené paní učitelky. Ta má ale zlaté nervy, říkal jsem si, když děcka opouštěla obchod a já byl rád, že si konečně po necelých dvou hodinách odpočinu.
Dětské akce pořádám moc rád. Člověk se při nich odreaguje a dětská bezprostřednost mě pokaždé dobije potřebným optimismem. Tento týden jsem měl mrňousů až po krk. Byli rozjívení po škole v přírodě, odkud se nedávno vrátili, a byli k nepoznání otravní.
"Kdybyste hlasoval o našich platech, zvedl byste ruku pro zvýšení?" s nadsázkou provokativně se mě ptala oblíbená učitelka. "Klidně bych vám dal padesát tisíc," odvětil jsem pod vlivem únavné dvouhodiny s dvacítkou rozjívených dětí.
A myslel jsem to v daném okamžiku vážně.
Miliardové kapky
Pak jsem o tom začal přemýšlet. Přeci jen se mi to zdálo trochu moc. Shodou okolností, aktuální vydání týdeníku Respekt se v úvodní anketě zabývá právě platy učitelů.
Zelený ministr školství Ondřej Liška i jeho sociálnědemokratický stínový protějšek Jiří Havel se shodli: učitel by měl brát něco kolem třiceti tisíc korun. Podle Ústavu pro informace ve vzdělávání ale průměr za loňský rok dosahoval jen necelých čtyřiadvaceti tisíc korun. Na druhou stranu: plat učitelů základních škol vzrostl meziročně o krásných skoro šest procent.
Někdo může závidět, někdo litovat.
Ministr Liška vybojoval pro letošek navýšení rozpočtu o půl miliardy, v příštím roce dostanou učitelé přidáno čtyři miliardy korun. Podle školských odborů je to výsměch. Pravda: v celkovém balíku jde o kapičku v moři.
Peníze nejsou všechno
Myslím sice, že to není správný přístup, tasit se argumentem z mezititulku, na druhou stranu většina z nás vyznává i jiné hodnoty, než jenom peníze. Ostatně vím to z vlastní zkušenosti: ve své branži beru podprůměrný plat, za poslední tři roky jsem dostal čtyři zajímavé nabídky a kdyby mi šlo jenom o vlastní kapsu, dávno bych měl na výplatní pásce asi lepší odměnu. Jenže práce, kterou dělám, mě pořád ještě neskutečně baví. Jednoduše jsem si přibral vedlejšák. I když je to někdy únavné, je po problému.
Stejně tak znám spoustu učitelů, kteří sice nejsou zrovna štěstím bez sebe z částky, kterou dostávají za svoji práci, ale dokáží si poradit. Nízké ohodnocení jejich práce rozhodně nijak neovlivňuje kvalitu jejich práce. Právě naopak, mnozí učitelé jsou nápadití a snaží se žákům výuku zpestřit jak jen je to možné. Pravda, mnozí se jen vezou a nezaslouží si ani to, co berou. Ale takový už je život.
Ředitelka školy ve Vraném u Slaného, citovaná v Respektu, by ocenila kvalitního učitele s praxí oněmi padesáti tisíci z titulku. Já klidně taky. Jen si myslím, že se o platech učitelů (lékařů, servírek, policistů, státních úředníků či kohokoli jiného) nedá mluvit obecně. Nejde o zásluhy, jde o cenu. Kdo se nesnaží, zaslouží si stěží pětikorunu, kdo odvádí nadstandardní výkony, ten má bez diskuse dostat i mimořádně vysoký plat.
Ale všechno něco stojí
Jenže, kdo to dokáže ocenit? Soukromé firmy jednoduše: když jim odejde kvalitní člověk, něco je to stojí, než najdou náhradu, někdy mnohem, mnohem víc, než kdyby dotyčnému přidali.
Soukromý sektor si na všechno musí vydělat, proto musí zvážit, jestli škudlení na platech vyváží časté střídání personálu. Proto také rozumné podniky investují do svých zaměstnanců a snaží se udělat všechno možné v obraně proti vysoké fluktuaci. Ale tam, kde se odměňuje podle mzdových tabulek? Tam je to horší. Mimochodem ono volání, že by si ta či ona profese zasloužila vyšší plat by mělo jít ruku v ruce s tím, že my všichni bychom si zasloužili, abychom za služby placené ze státního rozpočtu platili.
Jednou větou: i když padesát tisíc je na učitele přeci jen asi moc, dnešní postoj společnosti neochotné platit učitelům za vzdělávání budoucích generací je typickým příkladem kolektivní nezodpovědnosti.
I těm dobrým učitelům dřív nebo později dojde trpělivost. Mám jednoho kamaráda, který byl myslím excelentním učitelem, jenže žít celý život s vědomím, že moje práce je jenom mým koníčkem a posláním, to už chce velkou dávku odhodlání. A tak jsem se mu ani nedivil, když mi loni oznámil, že ve škole končí a nastupuje do firmy, kde ho to třeba nebude tak bavit, ale dostane tolik, kolik si za svou práci zaslouží.
Myslím, že šikovní učitelé (resp. jacíkoli jednotlivci) si poradí. Vážně je ale rozumné, abychom jako společnost čekali s řešením situace až na dobu, kdy už všichni státem placení pracovníci odejdou za lepšími platy do soukromého sektoru? Nebude pak na řešení pozdě?