Byly to krásné roky. Být mladší je asi vždycky lepší, než být starší a zkušenější, jakkoli to i ono má svoje pro a proti.
My byli tehdy úplní zelenáči (doslovně, protože v zelené uniformě, obrazně, protože více méně na začátku dospělého života), ale užili jsme si to skvěle. V tehdy poměrně luxusním hotelu na tehdejším Žižkově náměstí (dnes Přemysla Otakara II.) jsme do sebe s druhem ve zbrani lili panáka za panákem.
Nejdřív sami, pak jsme se dali do řeči s nějakými Rakušáky. Byla to ohromná legrace. Než jsem se ráno probudil a uvědomil si, co všechno jsme tam vykládali za bláboly. Být to padesátá léta, dávno by dorazili kontráši a nejspíš by nás nečekalo nic pěkného. Jenže ten režim už byl tak prohnilý a zmatený… Skoro bych se vsadil, že i o našem tehdejším protisocialistickém extempore kdosi snaživě podal hlášení, ale ono už to nikoho moc nezajímalo…
To jen tak úvodem. Ve skutečnosti si tu dneska chci připomenout, co omílal Radiožurnál celý den, co jsem byl v práci. Přesně před dvaceti lety v socialistickém Polsku skončil komunismus, jak to tehdy ve státní Polské televizi ohlásila herečka Joanna Szczepkowska: "Dámy a pánové, 4. června 1989 skončil v Polsku komunismus." Nepotřebovala ani o slovo víc, přesně tak to řekla.
Já se to jako správný voják Varšavské smlouvy dozvěděl až o něco později, ale že komunismus mele z posledního mi bylo jasné vlastně už pár měsíců po nástupu čestné vlastenecké povinnosti. V Praze mi naštěstí zůstalo dost inteligentních kamarádů (díky Věro) a také u pluku jsme většinou nebyli zaslepení propagandou. (Ostatně, politruci měli stále větší problém působit vážně, když i v Sovětském svazu bylo stále více možné i to, co dříve snad ne ani ve Spojených státech.)
Proč to připomínám? Nemyslím, že je nutné poměřovat se s Poláky, jestli oni nebo my nebo kdokoli jiný víc nebo méně přispěl k pádu komunismu. I když je jistě sympatické, když i Evropská unie upravila svůj oficiální spot, který původně více vyzdvihoval německé zásluhy a na polské zapomínal.
Důležité je, že komunistický experiment skončil a za sebe musím přiznat, že jsem Poláky vždycky obdivoval a fandil jim, jak si jdou za svými cíli… a dokázali to. Zatímco my jsme se tady i tehdy, i ještě dnes utvrzovali v tom, že některé věci prostě nejdou, nebo se musí, oni aktivněji než my pracovali na tom, aby to, co údajně nešlo nebo se muselo, se mohlo nebo se nemuselo.
Rozdíl mentalit nikomu nevytýkám, demagogii dneška ano. Jak příznačné, že zrovna zítra začínají volby do Evropského parlamentu.
Nejde o boj, není ani nutné k volbám chodit. Je to skvělé právo, nikoli ale povinnost. Navzdory tvrzením, nebyla to povinnost ani za komunistů, nemůže to být povinné ani nyní.
"Také půjdu volit. A, ačkoli sám mám svá doporučení, koho, respektuji naprosto jakoukoli volbu. Lepší než nic. Kdo nevolí, ať pak na blogu ani v hospodě neříká "oni si zase bez nás", ale drží hubu," napsal jsem dneska jedné zdejší spolubloggerce.
Myslím to vážně. Sám budu volit ODS, kterou sice považuji za neschopnou, ale přesto jedinou správnou cestu. Lidi, běžte k volbám a volte kohokoli, koho považujete za správného. Nebo nikam nechoďte, ale pak neplkejte, že oni rozhodli a Vy jste nemohli.