A já to teď vezmu od konce. Přesně tak významné totiž jednotlivé události minulého týdne byly.
Héroe de la final
Finálovým utkáním Německo-Španělsko v neděli skončilo fotbalové mistrovství Evropy. Jediný gól Ferdinanda Torrese stačil k tomu, aby se Španělé stali šampióny. Přesně jak to předvídali bookmakeři, i když před začátkem mistrovství byli Němci favority, už tehdy jim podle odborníků ze sázkových kanceláří šlapali španělští fotbalisté na paty.
Přiznám, i když nejsem žádný fanda fotbalu, na druhý poločas finálového souboje jsem se díval se zájmem. Co by taky měl člověk dělat jiného na konci otřesně horkého týdne, a co by nevydržel, když další euromistrovství bude zase až za čtyři roky.
Celkem jsem věřil, že všechno dopadne podle vypsaných kurzů. Přesto jsem ale přemýšlel, jestli bych zlato přál víc Němcům nebo Španělům. A nedokázal jsem se rozhodnout.
Od doby, co jsem se před šesti lety skamarádil s jednou napůl Italkou, začal jsem zjišťovat, že je kolem mě víc lidí z jižních zemí a já, do té doby chladně odměřená seveřanská nátura začal přicházet na chuť jižanskému bezstarostnému naturelu i s tou jejich jinak nesnesitelnou siestou. Dokonce jsem se začal učit španělsky, sebekriticky ale musím připustit, že zatím dokážu zvolat maximálně ¡Hola!
Jenže když jsem byl před osmi lety poprvé v Německu, zjistil jsem, že naši odvěcí rivalové nejsou jenom řvoucí vepřové hlavy, jak je známe z jejich opileckých výprav halekajících na našem Václaváku. Navíc si stále častěji uvědomuji, jak přesto, že to nechce slyšet snad ani jedna strana, máme tolik společného nejenom historicky. Ostatně, proč asi jsem se letos konečně začal učit německy?
Laciné a zbytečné odbočky. Váhal jsem, ale i jako laik musím uznat, že zatímco německý výkon byl v neděli sice snad snaživý, ale nudný, Španělé předvedli nádhernou hru. Museli vyhrát. Zaslouží si to. Srdce mi říká, že to dopadlo, jak mělo.
Teplo. Horko! Bouřka. Chladno. Brr…
Abych pravdu řekl, jinak stál minulý týden za nic. Nemusím asi zdůrazňovat, že se začátkem léta přišlo teplo větší, než obvyklé. I když, co to je, že? Nicméně, přišla tropická horka a s nimi zkázonosné bouře. A bude hůř!
Gay pochod rozehřál nácky
Brno zažilo českou premiéru: první veřejný pochod gayů a leseb. Tím asi nikoho nepřekvapím, bloggerka Zuzana Zmeškalová tady spolehlivě fungovala jako nadšená propagátorka a o queerparade informovala už měsíc předem a celý červen nepsala o ničem jiném.
Mně to tedy nevadí, protože narozdíl od ní si myslím, že česká společnost je přeci jen poměrně tolerantní. Být to v katolickém Polsku, nejspíš by na brněnském Svoboďáku tekly proudy krve. Pravda je, že média se akci věnovala možná víc, než by si zasloužila, není se ale čemu divit. Vidina střetu s fašisty z Národní strany slibovala slušnou sledovanost zkraje léta tradičně postiženého okurkovou sezónou.
Ale řeknu vám, jsou to pěkní pomatenci, tihle národní náckové. Cituji z jejich vlastních prohlášení: "Cílem pochodu není nic jiného než nátlak na majoritu, nátlak nechutný a nemístný, nátlak směřující ke společenské akceptaci adopce dětí homosexuálními páry," či: "Adopce dětí homosexuálními páry není právem deviantů, ale útokem na tradiční rodinu, útokem na samotné děti." Pěkná demagogie, že?
Však také pan ministr-chytrá horákyně Ivan Langer pohrozil-nepohrozil: zakážeme vás! Ivánek jen musí počkat, až přeteče pohár. Možná až někoho náckové zabijou, pane ministře? To už by stačilo?
Kdo lže, ten i… však to znáte. Náckové odjakživa umějí zneužívat propagandu ve svůj prospěch. Není divu, že se jim proti "deviantům" podařilo najít vědecký důkaz: homosexualita prý není v genech, tvrdí a zaštiťují se renomovaným švédským institutem. Na stránkách Karolinska Institutet jsem zprávu o výzkumu Niklase Langströma nenašel. Když ale verzi nácků porovnáte s blogem Martina Suchého, asi mi dáte zapravdu, že ti, kdo "brání české národní zájmy", jak hlásí jejich oficiální webovky, pěkně překrucují informace, jak se jim hodí.
Generální stávka v Česku
Málem bych zapomněl. Minulé úterý se v Praze konala ohromná stávka proti vládním reformám. Já si tedy z odborářů nechci dělat legraci, uznávám, že i dnes mají odbory nějaké místo ve společnosti, ale… Ten den jsem měl v centru pracovní schůzku a že by se někde stávkovalo, to jsem si rozhodně nevšimnul.
Líčení odborářského předáka na stránkách Respektu mi ale trochu připomínalo povinnou četbu z dob socialismu, kdy různí hrdinové "socprc" líčili, jak budovali naši lepší budoucnost. Stávka by měla být až poslední řešení, když už to jinak nejde, nemělo by se stávkovat jenom proto, že si to přejí soudruzi ze socdem.
Ostatně, kdo zaplatí škody, které stávka způsobila? Jistě, odnesou to bídní kapitalisté a zákazníci. Ať si trhnou nohou, tohle odboráře zajímat nemusí.