Moje statusová zpráva vyjadřovala lítost nad malým konfliktem, který se odehrál v hospodě mezi mnou a mým jinak dobrým kamarádem před naší, dnes už, společnou kamarádkou. Ale i když jsem byl unavený a tak trochu otrávený, hned jsem chtěl pohotově na svém blogu Jacksonův odchod zaznamenat.
Redakční systém Respektu stávkoval, a ještě víc stávkoval můj mozek. Co o tom napsat, přemýšlel jsem a nic nevymyslel. Šel jsem tedy spát.
Co o tom napsat? Stejnou otázku jsem položil na facebooku na zeď a dostal jasnou odpověď. "Napiš, že zemřel nejlepší zpěvák všech dob. KING OF POP" Tos mi teda nepomoh, kamaráde, pomyslel jsem si…
Ale ono to tak je. Co víc psát?
Vůbec jsem nebyl jeho ohromný fanda. A dokonce mě překvapilo, když vidím, jak nejen u nás, ale po celém světě miliony lidí blázní a teskní. Jasně, Jacksonovy skladby jsem nemohl neznat, ani nemůžu říct, že by se mi nelíbily, ale že se až natolik vryl do lidských srdcí, to bych ještě před pár dny nečekal.
Kdo nemá zaslepené oči, musí ale přiznat, že Michael byl geniální. Opravdový král nejen popu. Patří k několika málo lidem, kteří dali tvář našemu současnému světu, jejich metody a triky postupně převzal nejen svět populární kultury, ale i média a byznys vůbec.
Michael Jackson patří mezi pilíře lidské kultury posledního století navzdory všemu, co o něm říkají ti, kteří jím opovrhují.
Možná trochu zapomínají na historii. Shazovat Jacksonův odkaz poukazem na to, že nejde o nic vážného, ale o lacinou popzábavu, je stejné, jako tvrdit, že nic se nevyvíjí. Lidská společnost řeší totiž pořád dokola totéž: na jedné straně jsou staromilci, kteří by nejraději zůstali sto let pozpátku, na druhé straně vizionáři, kteří umí odlišit pozlátko od kvality.
Vzpomeňme třeba na Wolfganga Amadea Mozarta, který byl ve své době spíš výstředním chuligánem, zatímco uznávaným umělcem byl jeho italský konkurent Antonio Salieri. Nebo co třeba valčík, dlouhou dobu vykazovaný ze slušné společnosti: v roce 1758 jej zakázal ministerský dekret vídeňského dvora, na indexu byl i v Petrohradě či Berlíně. Ale proč chodit tak daleko? Generace mé babičky dostávala pohlavky za tancování boogie-woogie, mým rodičům zase hrozily výprasky za rock'n'roll. A dnes je Mozart, valčík i rokenrol klasika.
A tak jsem nakonec rád, že tolik lidí myslí na Jacksona. Pokud chcete, můžete se na facebooku připojit k půldruhému milionu jeho fanoušků, nebo za něj jednoduše zapálit svíčku na polské stránce krále popu.
Nebo si pustit na youtube některou z jeho skladeb: vybral jsem Thriller nebo Black Or White, jakkoli jich má na svém kontě daleko víc.
Odpočívej v pokoji, Majku. Zasloužíš si to.