Týden plánuju, že bych ve svém blogu neměl nezaznamenat náš vstup do schengenského prostoru. Považuji to za ohromnou věc. Média nejen česká, ale i slovenská, polská či rakouská se mohou zbláznit, jak referují o převratné historické události.
A mě to najednou připadá docela všední. Prostě návrat k tomu, co bylo dřív normální.
Můj pradědeček vystudoval pivovarnickou školu a coby sládek procestoval většinu Evropy. Pravda, potřeboval k tomu pas (měli jsme jej doma schovaný: byl platný "pro všechny země světa kromě Sovětského svazu"), ale dostat se z Čech do Bavorska nebo z Němec do sladké Francie pro něj nebylo o nic složitější, než vyrazit z Prahy do Mirovic u Písku.
Můj pradědeček procestoval starý kontinent, babička se narodila v Paříži, po dědovi z matčiny strany mi v žilách koluje trochu polské krve, po otci jsem z bohaté jižní Moravy, ačkoli sám narozený v hrdých Vítkovicích rudé Ostravy… A kdybychom rozebrali rodinný rodokmen, našli bychom kořeny v mnoha koutech Evropy. Snad proto jsem se vždycky cítil dobře tam, kde byli zajímaví lidé a cítím se stejně fajn v Praze jako v Ostravě, jihočeském Písku či východoslovenském Bardejově. A miluju Londýn 🙂
Nacionalistické vášně jsou mi naopak cizí. Jsou lepší Češi nebo Němci? Chytřejší Francouzi nebo Litevci? Bohatší Dánové nebo Irové? Jsou to nesmyslné diskuse. Sice odvěké, ale nesmírně hloupé a nemoderní. Všichni jsme Evropané a historie to potvrzuje. Války mezi národy nevznikaly pro nepřekonatelné rozpory mezi lidmi. Šlo o moc a majetek.
Už včera jsme mohli jezdit po Evropě, kam jsme si vzpomněli. Už včera jsme byli Evropany. Teď ale nemusíme mávat na hranicích pasem a dokonce můžeme na hranice zapomenout. Neexistují.
I když mi to najednou připadá docela všední, je to tak nějak svátečně všední změna. Nezdá se vám?