Přiznám, tenhle blog jsem mohl napsat už dřív, ale jelikož až doteď jsem Raiffku považoval za lepší průměr českého bankovnictví, zapracovala sebecenzura. Jednou, dvakrát, třikrát… a dost. Právě tolik špatných zkušeností mám se svou oblíbenou bankou, že už není s čím otálet.
Komu patří můj účet?
Pominu, že poslední dny jsem měl v mobilu zmeškaná volání ze skrytého čísla. Až na výjimky anonymní hovory zásadně nepřijímám.
Když jsem dorazil v úterý do firmy, našel jsem na stole vzkaz. Prý mám volat do Raiffeisenbank. Komu? Paní se nepředstavila. Proč? To neřekli. Už mi bylo jasné, že skrytým volačem byla moje banka.
Volat se mi nechtělo, navíc na placenou linku, nicméně, zavolal jsem.
"Co nám chcete?" vyštěkla na mě telefonistka banky.
"Nevím, volali jste vy," opáčil jsem.
"Aha. Tak mi nadiktujte rodné číslo," dostal jsem příkaz. Naštval jsem se. Moje rodné číslo sice najdete na internetu, co bych ale bance říkal svoje rodné číslo, když mám číslo konta.
"To vám neřeknu, nadiktuju vám číslo účtu," opáčil jsem.
"No tak jo," souhlasila operátorka call centra.
Nadiktoval jsem jí číslo účtu, chvíle čekání a pak…
"Pan Mitkov?"
"Nevím, kdo to je, ale já se tak nejmenuju," reagoval jsem.
Od slečny jsem se dozvěděl, že pod mým číslem účtu v bankovním systému Raiffky mají účet pana Mitkova. Adrenalin mi vystoupal ke hvězdám, nicméně jsem rezignoval a sdělil jí své rodné číslo.
Naval prachy a na nic se neptej, vole
To už šlo vše jak po másle. Chvíli…
"Hm, tak to jde o úvěr. To já nevyřizuju. Tak já vás přepojím," řekla.
No budiž. Túúút. Túúút. Čekal jsem. Túúút. Túúút. Stále nic.
Tu tu tu tu tu — Hovor byl přerušen. Přiznám, rozhodl jsem se na milou banku vykašlat. Když něco chtějí, ať se snaží mne sehnat, mám své práce dost.
Uběhlo deset minut, někdo volá.
"Vy jste nám volal. Kvůli úvěru, že?"
"Nevím," reaguju, "to říkala vaše kolegyně."
"Jo, je to tak. Dlužíte nám dvě stě padesát korun. Potřebuju, abyste je doplatil," opáčila. Striktně a nekompromisně, jako bych byl zločinec, někdo, kdo se snaží nebohou Raiffeisenbank vytunelovat.
A to mě dožralo. Úvěr u Raiffky mám, ale všechno platím řádně a včas. Nedlužím jim ani korunu.
"Podívejte, paní, tohle mi nevykládejte. Nic vám nedlužím a jestli máte ten pocit, pošlete mi písemné vysvětlení, já to prověřím a případně zaplatím. Po telefonu to řešit nehodlám," reaguji.
"No to já vám teda nic posílat nebudu. Dlužíte nám, tak si běžte na naši pobočku, oni vám to vysvětlí," kontruje nekompromisní káča bankéřka.
Zopakoval jsem jí svoje stanovisko: nic nedlužím, nikam chodit nebudu a bez písemného vyjádření nic neplatím. A jestli nic víc nechce, končím. Položil jsem telefon.
Musíte se víc snažit, pane řediteli
A fakt mě to mrzelo. Kamarádi si ze mě dělají legraci, že jsem chodící reklama na Raiffku. Mám u ní účet šest let a ještě před týdnem jsem byl spokojený. Už nejsem. Jen si myslet, že je tady lepší banka, už jsem tam.
Fakt mě to naštvalo. Napsal jsem stížnost generálnímu řediteli. Vždycky se držím rodinné zásady: když něco potřebuješ, nejdi za kovaříčkem, ale kovářem.
Pan ředitel promptně reaguje. "Věc vyřešíme," slibuje.
Dva dny uplynuly a je vše v pořádku. Banka se mi omluvila, dluh, který vznikl jejich chybou, mi smázla. Platím jí spousty peněz na poplatcích, no řekněte, kdybyste udělali chybu, handrkovali byste se tak o pár korun? Nešlo to řešit zdvořile hned?
Omluvu jsem samozřejmě přijal. Ale stejně… Otevřít teď v Praze pobočku Barclays Bank, mám nový účet.
Bance jsem prominul, že můj účet přidělila panu Mitkovi, i to, že na mne málem poslala exekutora kvůli dvěma stovkám. I to, že vlastně neví, komu patří můj účet. Ale spokojený zákazník už nejsem. Loajalita se buduje dlouze, je obrovsky cenná pro každou firmu, která to myslí se zákazníky vážně, ale jak se jednou naruší, je utrum. Rozchod, rozvod. Ještě to ve mně bude dlouho zrát, ale tuším, že odejdu. Pochybuju, že ne, ale nikam nespěchám.
Váš účet může patřit komukoli
Psal jsem o třech prohřešcích? Ptáte se, kde je ten třetí?
Ten byl jako první. Už počátkem června jsem zjistil, že banka má problémy se svým informačním systémem. Ale ještě jsem byl shovívavý. Přesto jsem si udělal printscreen.
Nevím, co mě k tomu vedlo, ale nechal jsem si zobrazit detaily svého úvěrového účtu. Pokud byste čekali, že se bude jmenovat po mně, nebo po bance, mýlili byste se. Svoje úvěrové splátky jsem totiž nevědomky zasílal na konto jakéhosi Alexandra Hupceje. Už tehdy jsem banku upozornil na nedostatek, neslaně nemastně se mi omluvili. Říkal jsem si, každý systém je náchylný na občasné chyby.
Lepší služby každý den
Takovým sloganem dříve Raiffka vyjadřovala svoji filozofii. Líbila se mi. Pak se spojila s eBankou a začala používat socialistickou reklamu: banku neřídí jeden ředitel, ale jakýsi kolektiv dělníků, rolníků a pracující inteligence. V Raiffeisenbank tomu říkají Banka inspirovaná klienty. A jak to vypadá v praxi už víte.
Co myslíte, není těch chyb nějak moc? Dělám zbytečné scény, nebo byste od takové banky dávno uprchli? Jaké máte zkušenosti se svojí bankou a která je podle vás nejlepší?