Nový film režiséra Sama Raimiho Stáhni mě do pekla vypráví jednoduchý příběh. Mladá bankéřka sice touží po profesním postupu, není to ale žádná potvora. Když má vyřešit případ klientky, která opakovaně nemá na splátku hypotéku, přes snahu jí pomoci nakonec zvolí postup podle předpisů: nelze, majetek propadne bance.
Ze staré paní se ukáže být čarodějnice. Dívku prokleje a ta má po třech dnech skončit v pekle. O tom, jak se jí daří bojovat se zlými duchy za pomoci vymětačů i svého přítele pak vypráví celý film. Jak už to tak u laciných hrůzostrašných příběhů bývá, předposlední minuty spějí do šťastného finiše… a podobně slibuje skončit i Raimiho film. Jenže pak přijde závěrečná scéna na nádražním peronu. Víc prozrazovat nehodlám, než že to podle mne není laciný horor.
Čímž ale nemyslím, že v sobě skrývá nějaké poselství, že přináší ozdravnou reflexi dnešní doby stižené globální finanční krizí. Snad to tvrdí i autoři a chápu, že pro recenzenty musí být těžké přiznat, že se dívali na film, který od začátku až do konce mistrně vypráví jednoduchý příběh, u kterého se určitě několikrát leknete.
A chápu také, že ve všem se dá hledat nějaké poselství a každý příběh, který začíná scénkou, ke které je pak možné kdykoli se vracet s otázkou: "Neměl/-a jsem to raději udělat jinak?" nebo "Co by se stalo, kdyby…", přičemž jde o řešení tíživé životní situace, se vlastně i podbízí k tomu, aby dostal etiketu morality.
Mně se ale zdá, že není nic špatného na tom, když horor je jednoduše horor a jeho účelem je skásnout lidi o peníze za vstupenky, dát jim dvě hodiny více méně dobré zábavy a pak je zase vypustit do každodenní reality. Taková duševní pračka.
Takže navzdory tomu, co se o filmu dočtete v intelektuálně laděných recenzích, nebojte se: je to dobře natočený horor, u kterého se určitě budete bát, s napětím budete sledovat celý příběh, místy se i pobavíte, ke konci přijde úleva z toho, že to všechno dobře dopadlo a docela nakonec drsné překvapení.
Nic víc se snad od dobrého hororu ani čekat nedá.